„Jen blbec nemění své názory.“ Proslulou hlášku Miloše Zemana jsem z jeho úst slyšel, co by novinář, na mítinku v Třinci už někdy před pětadvaceti lety. On sám dosáhl v popírání svých názorů takového mistrovství, že už není poznat kdy je blbec a kdy není. Ovšem na to, abych člověk svůj názor změnil, si jej musí nejprve vytvořit…
Po filmech Hanebný parchanti a Nespoutaný Django jsem dospěl k přesvědčení, že režisér Quentin Tarantino má vážný psychický problém. Film Osm hrozných mi definitivně potvrdil, že „kultovní“ umělec je narušený deprivant, který se vyžívá v krutém explicitním násilí a manipulativně podsouvá divákovi sympatie k nelítostným sériovým vrahům, kterým v úvodu někdo šlápl na kuří oko a oni následně v amoku „spravedlivé“ pomsty pozabíjeli na nejrůznější způsoby zlouny i desítky nevinných lidí v jejich blízkosti. I zařekl jsem se, že jeho filmy, stejně jako díla dalšího psychopata Larse von Triera, který nechal dojemně zpívat v Tanci v temnotách Björk v oprátce na šibenici, už nikdy vidět nechci. Z tohoto důvodu jsem se dlouho vyhýbal Tarantinově tolik vychvalovanému počinu Tenkrát v Hollywoodu, jehož děj se odehrává v roce 1969. Přispěl k tomu fakt, že tragický příběh kruté vraždy Sharon Tate, herečky a těhotné manželky Romana Polanského, dobře znám. Tenhle film prostě vidět nemusím…
Tenkrát v Hollywoodu však získal Zlaty glóbus za nejlepší film, Tarantino si odnesl globus za scénář a Brad Pitt za nejlepšího herce ve vedlejší roli. Film se tak stal horkým kandidátem na Oscary. Nedá se svítit, nemohu odsuzovat něco, aniž bych to viděl. Včera jsem si dal 161 minut Tarantina a ejhle, byl jsem mile překvapen. Vtipná barevná retro pohádka o konci éry hippies jsou vlastně dva filmy v jednom. První dvě třetiny jsou táhlým vyprávění o kamarádství lítostivé pohasínající filmové hvězdy, kterou ztvárňuje Leonardo DiCaprio, a jeho bodyguarda, respektive řidiče a majordoma, v podání Brada Pitta. Ten připomíná ležérně chlapáckého Belmonda, který mrští o dveře cadillacu i naparujícím se mistrem karate Brucem Lee. Vrcholem dvou hodin snímku je scéna, kdy bodyguard spravuje svému chlebodárci anténu na střeše. Brad Pitt si svlékne tričko. V tu chvíli si třicítky a čtyřicítky ucvrknou do kalhotek a padesátníci zblednou závistí…
Závěrečná třetina filmu je klasický tarantinovský nářez, ovšem s alternativním koncem, který připomíná Hanebný parchanty, kdy americký commandos (Brad Pitt, jak jinak) zabije Hitlera v Paříži už v létě 1944. Tentokrát ovšem Tarantino cimrmanovsky zredukoval počet mrtvých ze sedmadvaceti na tři. Ti však odejdou na onen svět velmi bolestně a bizarně. Posledního vyprovodí DiCaprio plamenometem…
Velmi důležité, především pro mladou generaci, je znát skutečný případ řádění zločince Charlese Mansona a jím zfanatizované vraždící „rodiny“, jinak si může zmatený dvacetiletý divák klást otázku „Co v tom filmu vlastně ta krásná bloncka dělá?“, případně „Proč nás rejža zavedl na farmu plnou militantních květinových feministek?“ Tarantino navíc na současný trend úzkostlivé genderové vyváženosti a korektnosti, kdy se filmy hemží hrdinkami typu Alita, Wonder Woman, Captain Marvel či Black Widow, které rukama jako hůlčičky lámou nabušeným zloduchům ruce, zvysoka kašle…
Quentin příjemně překvapil…