Všechno, co potřebuješ

Desátý duben je bohatý na události. Karel IV. v roce 1348 zahájil stavbu Karlštejna. Marie Terezie v roce 1741 ztratila na úkor Prusů většinu Slezska. V roce 1912 vyplul na svou první a poslední plavbu Titanic. Před deseti lety spadlo u Smolenska letadlo s polským prezidentem Lechem Kaczyńskim a s jeho vládní suitou. A především před padesáti lety oznámil Paul McCartney, že opouští The Beatles, čímž se definitivně rozpadla nejslavnější rocková kapela všech dob.

Těsně po probuzení, když jsem měl ještě zalepené oči, jsem si dal paměťové cvičení. Na kolik písní si u slavných rockových kapel jen tak z výkopu vzpomenu? U Rolling Stones jsem v rozespalosti došel k pěti, u Pink Floyd ke čtyřem, u Black Sabbath ke třem, kdyŽ započítám i samostatného Ozzyho tak k pěti, stejně jako u AC/DC a Queen. U Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep či Nazareth jsem skončil u jedné. Což platilo u většiny dalších kapel, na něž jsem si po nabytí vědomí vzpomněl. Jeden hit. Maximálně dva. Nejlíp dopadl Rammstein s osmi. České a polské kapely jsem nepočítal. Takový Ed Sheeren nula. Určitě bych vytlačil u zmíněných kapel víc, kdybych usilovněji přemýšlel. U Beatles jsem do minuty napočítal třicet, po lehkém zadumání jsem se dostal nad čtyřicet názvů písní. U všech mi okamžitě naskočila melodie. A to souputníci Beatles „Stouni“ hrají dodnes! Jsem sice hudební barbar, ale dovolím si tvrdit, že mimo odborníků, by se ani zapálený fanoušek rockových legend čtyřiceti písní nedopočítal do večera. Nemluvě o tom, po desítce patnáctce by nastoupil efekt „složili to Sabati nebo Párpli?“. Dvojice Lennon – McCartney, kterým sekundoval Harrison, byla v populární hudbě tím, čím byl v té klasické Mozart.

Génius Beatles spočívá mimo jiné v tom, že si z jejich písní každý posluchač může zvolit tu či onu podle nálady. Nakažlivě veselou nebo teskně smutnou. Pomalou i ráznou. Baladickou i dramatickou. Prostince jednoduchou i psychedelicky filozofující. Člověk si může si vybrat za svůj vzor, mnohdy i životní, drzého rebela Johna, něžného romantika Paula, orientálního filozofa George či bezstarostného optimistu Ringa. Když pominu módu dlouhých vlasů, Beatles především zlomili poválečný konzervatismus a konformitu. Zbourali společenské stereotypy. Osobně mě ale nejvíce dojímá fakt, že v září 1964 odmítli vystoupit na koncertu v jižanském Jacksonville, pokud budou účastníci rasově segregovaní. Pořadatelé ustoupili. Poprvé v novodobé historii Spojených států tak mohla „I Wanna To Hold Your Hand“ poslouchat bělošská i černošská mládež dohromady a držet se pomyslně za ruku. Hudba a postoje kluků, kterým bylo od čtyřiadvaceti po jednadvacet let, vydala za desítky projevů či demonstrací za rovnoprávnost černochů. Odteď už společně bez rozdílů barvy kůže.

Beatles zásadně ovlivnili mou osobnost, můj život, mé postoje. Identifikoval jsem se jako puberťák s Johnem Lennonem. Brýle s kulatými obroučkami jsem nosil skoro dvacet let, nastoupil jsem v nich ještě do úřadu starosty města. Léta jsem chodil s placku s Johnovým portrétem. Naše rozkládací svatební oznámení bylo čisté bílé jako Bílé album pouze se jmény, datem, místem a nakresleným beatle jablkem a s veršem „All you need is love“. Album „Kapela klubu osamělých srdcí seržanta Pepře“ je a bude nejlepší rockové album na světě. A písně jako Lucka na obloze s diamanty, Norské dřevo, V jahodových polích navždy či Eleanor Rigby jsou ty nej nej.

Dřív jsem řešil, proč se The Beatles rozpadli, kdo za to může? Co by bylo, kdyby se nerozpadli? Dnes vím, že měli hořet jasným plamenem třináct let a vyhořet. Měli dát světu přesně tolik písní, kolik dali. Tečka.

Všechno, co potřebuješ, je láska