Jsem bílý Čech s polskými kořeny, který vyrůstal mezi bílými a žije mezi bílými. Zkušenosti ze soužití s Vietnamci a Romy, jedinými etniky v Česku s jinou barvou kůže, nemám žádné. Nyní, na staré koleno, dostal můj proklamovaný, ovšem nezažitý liberální multikulturalismus nečekaný direkt. Na dálku fandím Afroameričanům v USA v jejich boji za lidská práva, na blízko odhalily můj možný despekt k etnikům odlišných kulturních návyků dva pitomé seriály. Jsem v šoku jak snadno se to přihodilo. A zřejmě bych se měl stydět.
První seriál z produkce HBO se jmenuje The Graet a satirickým způsobem popisuje vzestup ruské carevny Kateřiny Veliké. Nese podtitulek „občas pravdivá historie“. Děj se odehrává v polovině 18. století v Petrohradu. Každá pátá postava má tmavou pleť. I přes avizované ohýbání pravdy manipulativními scénáristy jsem se tomu nesmál, ale převážil ve mně fanda historie a začalo mi to postupně vadit. Že Puškinův praděda byl černoch, je známo. Ale že by car Petr Veliký přivedl do Rusi tolik Afričanů? Když šlo o vojáky a sloužící, řekl jsem si, OK, může být. Ale pak se u dvora začali pohybovat dva urození šlechtici jménem Boris a Arkadij černí jak Babišovo svědomí. Cítil jsem, že satiry je na mě asi příliš. Ve chvíli, kdy se na scéně objevil švédský velvyslanec, který vypadal jak imigrant z gumového člunu mířícího k Sicílii, jen v dobovém kostýmu a s parukou, seriál jsem zavrhl, přestože mě jinak eskapády Kateřiny a jejího šíleného manžela bavily. Nevím, jak by se v seriálu o slavném zuluské vojevůdci Čakovi vyjímali ve vojsku, se kterým porazil Brity, běloši barvy Doverských skalisek. Zvlášť, kdyby měli bederní roušky a v rukách oštěpy. Dnes už by tato „satira“ neprošla ani slavným Monty Pythonům.
Větší šok mi ale způsobil seriál Dogs of Berlin. Hlavní město Německa si rozparcelovaly turecká a balkánská mafie. Turci v drahých oblecích a jezdící ve zlatých Lamborghini ovládali trh s drogami, prostituci a diskotéky. Jejich výběrčí výpalného v kůži tyranizovali pokojné majitelé obchodů. Mafie měla pod palcem klíčové hráče Bundesligy a uchylovala se k brutálnímu násilí a k vraždám. Do jejich čtvrti museli při finálním zatýkání vjet policisté v obrněných vozech, jinak se tam ruka zákona neodvážila vstoupit. Jugoši (citace ze seriálu) zase ovládali nelegální sázkové kanceláře. Zlé Němce zastupovali pouze zkorumpovaní fotbaloví funkcionáři a neškodní neonacisté, kteří pořvávali a hajlovali u piva schovaní ve sklepě paneláku na sídlišti. Když došlo k domluvené nelítostné bitce mezi nácky a Turky pod záminkou, kdo je vlastně v Berlíně doma, tak jsem se s hrůzou přistihl, že nadržuji holým lebkám. Samozřejmě nejvíce jsem fandil policistům, kteří nakonec Jugoše rozprášili a bezskrupulózní turecké mafiány po krvavé přestřelce pozavírali.
Po šoku, jaké rozporuplné pocity ve mě vyvolaly dva pitomé seriály, jsem chvíli přemýšlel, jestli náhodou můj liberální multikulturalismus nekončí u Baracka Obamy, Morgana Freemana, Halle Berry a Zuzany Tvarůžkové. Ujišťuji čtenáře, že tomu tak není.