Minulou sobotu jsme poprvé po čtyřech měsících překročili hranice okresu Frýdek Místek a vydali se do širého Česka, abychom zjistili, jak že to tam vypadá. Poklona patří mé ženě-šoférce, poněvadž od roku 2009 neřídím. Ne že bych neuměl či nechtěl. Pohybovali jsme se v nepravidelném trojúhelníku Jabko – Praha- Jičín – Frýdlant – Jabko. Zážitků hafo.
První fotka z dovolené vznikla před domem a zachycovala sepisování pojistné události. Nějaký trouba zastavil auto u chodníku za našim Mercedesem SUV, přezdívaným „kráva“, těsně před tím, než jsme začali couvat. Od Penny dobre, od Alberta dobre. Ani dopravní nehoda po dvou metrech cestování řidičku nerozhodila a další tisíc a jeden kilometr zvládla na jedničku. A že bylo co zvládat. Po měsících karantény jsem zapomněl, v jakém stavu jsou komunikace v Česku. Těžko se hledá příměr, a hlavně bez vulgarismů. Čtyřproudovky nám nějak nejdou. Úsek za Frýdkem Místkem je katastrofální. To, po čem se jezdí mezi Brnem a Prahou, lze stěží nazvat dálnicí. Jde o ostudu evropských rozměrů. Kampak se nám ty euro dotace poděly, ptal by se Cimrman, kampak je nám ti čerchmanti, co české „dálnice“ stavějí, schovali? Každopádně by měl náš stát všem řidičům rozdávat dálniční známky zdarma. Jako nejlepší komunikaci jsme vyhodnotili cestu mezi obcí Vesec u Sobotky a hradem Kost. Měřila dva kilometry a jelo se po ní parádně. Doporučujeme.
Co by zapálení historici, jsme se vydali po stopách Albrechta z Valdštejna do jeho Frýdlantského knížectví s centrem v Jičíně. Hezké město, které se ovšem zaměřilo více na vousatého loupežníka z Řáholce a na jeho roztomilého synátora, jehož maketa se vyskytovala všude včetně kandelábru veřejného osvětlení kousek od sochy Panenky Marie na Valdštejnském náměstí. Záhy jsem hošíka přejmenoval na Cypíska. Samotného generalissima zde bylo pomálu. Jeho barokní zámek přímo na náměstí působil omšele a sloužil jako regionální muzeum a základní umělecká škola. Nad portálem vedle stojícího barokního kostela svatého Jakuba, který nechal vojevůdce postavit italskými architekty, zelenaly se tráva a keříky. Dominantou náměstí i města je Valdická brána, které se tu neříká věž, byť měří 52 metrů. Moje levá noha ovšem vyhlídku odmítla. Velmi mě zaujal obchod „Klenotnictví – zbraně“, gangsterské dva v jednom.
Něco podobného existovalo i v nedaleké Šrámkově Sobotce. Nad úzkým vchodem do zchátralého domu se skvěl nápis „Městské divadlo“, pod ním další účel objektu objasňovaly cedule „Veřejné WC“ a „Zákaz vodění psů a ukládání kol“. Stříbrný vítr vanul až do podloubí. Zato v básníkově muzeu jsem před fotkou mladého anarchisty ohromil lepou průvodkyni s odhaleným bříškem recitací Fráňovy básně Raport. Díky pane učiteli Močkoři, že jsem se ji musel na gymplu za trest naučit.
Nadchl mě hrad Kost. Nejen zamřížované okénko, pod kterým zpívala vězni princezna Adélka „Petře, Petříčku, chlapče rozmilý“, ale především přístup majitelů hrabat z rodu Kinský dal Borgo. Kolem hradu atrakce pro návštěvníky, hrací prvky pro děti, pečené koleno a domácí buchty pro dospělé a rytířský turnaj pro všechny. Ostrý kontrast se státním zámkem Frýdlant. Kde nic tu nic. Na hajzlících, výraz odpovídá stavu toalet, mě zaujala plastová nádobka s dezinfekcí nafest železem přikurtovaná k bytelnému stojanu s nápisem „Národní památkový ústav“. Zámek měl tři sta schodů, takže jsem na ženu čekal ve čtvrté cenové údajného pivovaru pod pamětihodností, kterou nechal Valdštejn přestavět v barokním slohu. Průvodkyně prý vše komentovala slovem „původní“.
Levá noha naopak obdivuhodně zvládla Prachovské skály, kde se kromě pohádky s Čerty nejsou žerty natáčel i fantasy seriál Carnival Row s Orlando Bloomem. Zjistil jsem, že i po stezce pro rodiny s kočárky se dá dojít k vyhlídce na skalní věže a hluboké strže. Krása.
Do Českého ráje cesta příjemná je. Dudlaj, dudlajdá…