Promarněná příležitost. Není to fér. To byly prvně dvě věty, které jsem vyslovil po včerejším zhlédnutí nového českého filmu Havel. První se vztahuje k faktu, že na rozdíl od Poláků neumíme točit filmy o našich významných osobnostech, např. nedávní Masaryk s Janem Husem. Druhá k „uměleckému“ zkreslování historických faktů, což není slušné k lidem, díky nimž žijeme ve svobodě, a v prvé řadě k samotnému Václavu Havlovi.
Jasně, mimořádný a košatý osud vůdce disentu a prvního demokratického prezidenta Česka nelze vtěsnat do sto pěti minut filmu, zaslouží si deset dílů z dílny HBO. Bohužel, dílo, který natočil režisér Horák v avizovaném pojetí „portrét státníka nečekejte“ má sílu vrýt se do paměti nepamětníka více, než historické reálie věrně vylíčené Pithartem, Kosatíkem, Kocábem či jinými autory. Dvacetiletý divák, který moc nečte a Havla nepamatuje, si může po zhlédnutí filmu položit zásadní otázku. Ustrašeně hledící nekňuba, který se ve vypjatých chvílí rozhodování pokorně ptá estébáků „A mohu, prrosím, mluvit se svou manželkou, ehm?“, plachý muž bez inspirujících myšlenek, který se rázně projeví jen ve chvíli, kde seřve Landovského, ať mu v obýváku nerozbíjí skleničky, je skutečně ten charismatický vůdce chartistů a pozdější filozof v roli prezidenta, kterého uznával celý svět? Jako přesvědčeného havloida mě děsí myšlenka, že historie neznalý divák si odnese z kina dojem, že první Havlův nesouhlas z komunistickým režimem nastane až ve chvíli, kdy vzápětí po srpnu 68 odmítne pod dohledem Olgy podepsat souhlas s ruskou okupací země, že do vůdčí pozice disentu ho vynese a k iniciaci sepsání Charty 77 přivede až zmlácení a odsouzení členů undergroundové kapely, že po masakru studentů na Národní třídě spěchá do Prahy, aby následně po střetu s Dubčekem oznámil demonstrujícím masám na Václaváku z balkonu Melantrichu svou kandidaturu na prezidenta?!?
Režisér chtěl zřejmě Havla zachytit jak zranitelného chybujícího člověka, který se nakonec pochlapí a převezme břímě zodpovědnosti za boj proti komunismu i za řízení státu. V kontextu filmu a postavy manželky Olgy, kterou skvěle ztvárnila Aňa Geislerová, by se hodil spíš výraz „poženští“, neboť skutečná síla vyzařuje z Havlovy manželky. Síla Havlovy osobnosti a myšlenek, hodných následování, to jsou věci, které mi v Horákově filmu chybí. Samozřejmě, každý Havla vidíme jinak. V mých očí tento bojovník proti režimu naplňuje rčení, že odvaha je překonaný strach a silného muže dělá silná žena.
Zatím nejzdařilejší film o velké české osobnosti, konkrétně o Janu Palachovi, se jmenuje Hořící keř. Nezbývá tedy, než si počkat, až Havlův život natočí nejlepší česká režisérka Angieszka Holland.