Už jako malý kluk jsem od maminky slýchával o Sibylině proroctví varujícím Evropu před žlutým nebezpečím. Taky říkala, že kdyby nás Číňané napadli, tak nás umlátí čepicemi. Přestože jsem se jako dělník ve werku skamarádil s Vietnamcem Tao Mangem alias „Manym“, a povídali jsme si o tygrech a moři, nemám Asiaty rád. Nevěřím jim.
Zejména Japoncům a Číňanům. Zdvořile se uklání a za zády drží meč. Ti první se dodnes neomluvili za otřesná zvěrstva, která páchali za druhé světové války, za stovky tisíc umučených, popravených a znásilněných obětí, převážně svých „žlutých“ bratranců v Číně a Indočíně. Ti druzí, čínští komunisté, v době rudého teroru povraždili kolem šedesáti milionů svých vlastních bratrů a sester, což dělají, sice v neporovnatelně menší míře, dodnes. Ujgurové a odpůrci režimu by mohli vyprávět. Čína, kam se pomstychtivý stařec, který si říká český prezident, jezdí učit, dodnes sebe samu označuje jako říši středu. Rozuměj naší planety i Vesmíru.
Poté, co soudruzi z Pekingu vzkázali, že všem, kteří poletí s předsedou senátu Vystrčilem na Taiwan, už nikdy neudělí víza do Číny, by mohlo být i pomalejším jasné, jak to s námi Zemanovi žlutí kámoši myslí. Pro mě je to jasný důkaz toho, čím musel v lednu procházet Jaroslav Kubera, jakému tlaku a výhrůžkám musel čelit.
Vrcholem absolutní neúcty k sedmi stovkám tisíců obětí Covidu 19 a výsměchem celému světu, který bojuje s pandemií koronaviru, pak byla víkendová techno párty ve Wu-chanu. Tisíce lidí bez roušek se veselilo na těsno ve městě, kde tragédie začala. Mám rád Vietnamce, ale Japonce a hlavně Číňany fakt ne.
Vtipná je na mém mravním odsudku říše středu skutečnost, že tento článek píši na notebooku značky Lenovo. Made in China. Dosluhuje. Tak jsem si koupil nový. Acer. Polepšil jsem si. Vyrábějí ho Číňané na Taiwanu.
Aspoň že tak.