Budeme dělat huhulála, pravilo radostně chytré fiktivní dítě komika Felixe Holzmanna, když otec v sychravém létě prohlásil, že je zima. Synkovi bylo ve slavné scénce čtrnáct, mě je čtyřiapadesát a prohlásil jsem ráno při pohledu z okna ložnice neméně radostně totéž. Zřejmě proto, že ani skutečná zima co by roční období nemusí automaticky znamenat dělání huhulálů. Jestli jsem během loňské zimy zaznamenal jednoho sněhuláka, tak to bylo moc.
Vždy jsem tvrdíval, že zimu nesnáším a sníh by mi stačil o Vánocích, na Silvestra a na Tři krále. Jako starosta jsem si to v rámci šetření financí na zimní údržbu vyloženě přál. Z nebe padají ty malé bílé svině, říkával jsem, přestože mi jako klukovi v Třinci na našem place za druhými laubami přezdívali král Bob. Nikdo z vrstevníků nesjížděl na plastových sáňkách snah kolem schodů z Terasy od Dukelské k Palackého do Lyžbic bravurněji než já. Včetně doskoku na zamrzlý potůček dole. Červené lyžařky s černou podrážkou a s kožíškem uvnitř jsem prakticky nesundával z nohou. Také na lyžácích na sportovce a gymplu jsem na vypůjčených dvoumetrových lyžích značky Elán předváděl povedené kousky. Popravdě nevím, proč jsem stál naposledy na lyžích v roce 1991 ve Vysokých Tatrách. Nabízí se jediné logické vysvětlení, čímž se vracím k první větě. Nesnáším zimu a sníh. Jediné pozitivum studených dní je skutečnost, že mi v chladném vzduchu cigareta víc chutná.
Dnes je vše jinak. Po absenci sněhu v loňské zimní sezóně a při všech korona omezeních se kupodivu těším jak malé děcko na procházku do městského lesa. Na stavbu huhulála nemám potřebný počet zdravých rukou. Tak si aspoň uhňácám pravačkou hrudu sněhu a pokusím se trefit strom. Pokud se mi to nepodaří, tak zacílím na pezetkáovskou budu. A dám si vítězné cigárko.
Níííh a start biatlonové sezóny. Jak málo stačí v časech pandemie ke štěstí…