Občas nám dýdžej Hypnos namixuje sen tak tíživý, že se člověk probudí hrůzou. Nedávno se mi zdálo, že mě dohnal dávný zločin. Byly nalezeny ostatky člověka, kterého jsem kdysi zavraždil. Do bdělého stavu jsem se nevrátil okamžitě, v děsivé přechodové fázi jsem nedokázal rozlišit sen od skutečnosti. Dnes mě probudil jiný noční běs. Ocitl jsem se uprostřed tržiště a uvědomil jsem si, že jsem doma zapomněl respirátor.
Už několik let moje levá ruka funguje tak na dvacet procent, přesto ji ve snu ovládám stejně dobře jako dřív. Tentokrát pandemická realita narušila spánek ani ne po roce. Noční thriller se odehrál na náměstí Svobody před třineckým kulturákem. Trh, patrně vánoční či farmářský, přilákal jen málo lidí, přesto jsme s manželkou potkali pár známých a nerušeně s nimi klábosili. Pak žena odešla nakupovat a mě najednou s hrůzou došlo, že mé dýchací cesty nechrání respirátor. Okamžitě jsem se začal šacovat, neboť s sebou nosím náhradní ochranu pro případ nouze. Našel jsem však pouze v zadní kapse džínsů obyčejnou roušku vylisovanou jako kytka v knize. Přechovávám ji tam od jara, kdy ještě byla k něčemu platná. Dnes už bez respirátoru FFP2 ze dveří bytu nevylezu. Po chvíli nervózního přehrabování obsahu kožené mošny, ve které už léta nosím všechny propriety, jsem přece jen náhradní respirátor našel. Jeho hrotitý zobák však pokrývaly jakési žluté fleky, jako kdybych se s ním pokoušel klofáním pozřít míchaná vajíčka. Pokusil jsem se tedy nasadit si slisovanou roušku. Marně. Zmocnila se mě panika. Poté jsem se probudil.
Co bylo spouštěčem korona snu je diskutabilní. S pandemickou realitou roku 2020 jsem se tak nějak sžil, jiná možnost návratu do normality než čekání na vakcinaci stejně neexistuje. Velmi mě irituje kromě tristního počínání blba Babiše, že zmírnění současného nouzového stavu brání idioti v čele s Klausem a jinými rádoby odborníky, kteří bagatelizují zdravotní rizika covidu, a co by jisté autority ovlivňují stádečka dalších pitomců postrádajících jakoukoliv empatii a úctu k ohroženým skupinám spoluobčanů, často ke svým bližním, a především k vyčerpané armádě zdravotníků či hasičů a dalších, kteří za většinu z nás bojují s následky pandemie už dlouho měsíce. Tupé ingnorantství a neschopnost správného úsudku způsobuje, že z denních můr se stávají ty noční.
Naopak vražedný sen má jednoduché vysvětlení. Píšu detektivky. Jde o fikci. Doufám.