„Tepláková souprava, gule dej si doprava,“ zní refrén hitu dnes již zaniklé kapely Nightwork. Tam si ty mé hoví a hověly běžně, ale nikdy ne tak často, jako v uplynulém roce. Pohodlné kalhoty z pleteniny u pasu stažené gumou se staly vedle roušky symbolem korona časů většinou strávených povinně či nepovinně doma.
Součástí české kultury oblékání jsou tepláky už dobrých sto let. Cvičili v nich septimáni ve filmu Škola základ života, běhali v nich členové nezdravě klučičích part v Rychlých šípech, křenil se v nich na tréninzích Zátopek. Fibingerová s křovím v podpaždí v nich vrhla pár rekordů. Jako kluk jsem po venku v ničem jiném nelítal. Outfit modrých tepláků s vyboulenými koleny a s převislými kapsami á la pes baset jsme nosili všichni. čím víc pruhů, tím větší frajer. Z atletiky a sportu obecně přešly do českých domácností. Plandavé tepláky povytažené po vzoru otce Homolky proklatě vysoko se staly jakýmsi symbolem socialistického „teplíčka“. Ležérní oděv inspiroval umělce. Satinský zpíval „spadly mi do mláky, pekné tepláky“, Dyk s Prachařem zabodovali štěpným veršem s „gulemi“. V kriminalistickém žargonu se říká „dostanu tě do tepláků.“ Dnes nosí tepláky ve stylovém provedení ven i celebrity showbyznysu. Tipuji, že v nich tráví čas v Lánském zámku i prezident Zeman. U Babiše si nejsem jistý. Každopádně by bylo fajn ho do tepláků dostat.
Co se autora těchto řádků týče, tak ten dostal pod stromeček pantofle, veselé ponožky, dvě trička a samozřejmě nové tepláky. Dárečky jsem rozbalil v džínách značky Calvin Klein, které měly premiéru od únorové koupě. Těch nemnoho vycházek z domu, oproti normálu, zvládly během celého roku staré dobré ošoupané džíny. I jiná konfekce si loni dala oraz. Dominovaly tepláky. Točil jsem dvoje. Teď mám třetí.
Při současném tempu a chaosu vakcinace mám obavy, že si co nevidět budu muset pořídit další.