Byl se mnou posledních osm let nepřetržitě, každou vteřinu, dvacet čtyři hodin denně. Doma mě neopouštěl nikdy. Ani tehdy, když jsem jej zapomněl nabít, neboť byl se mnou spojen pupeční šňůrou pevné linky. Skrze ni mi také zprostředkovával celý svět. A když jsem jej náhodou mimo domov nechal někde ležet a odešel bez něj, rychle jsem se pro něj vracel. A třeba jej pak ve stresu hledal. Můj kamarád Petr mě dokonale ovládal. Byl jsem na něm závislý jako ta nejzoufalejší smažka. Když jsem však občas potřeboval jeho pomoc či radu, bylo velmi těžké se mu dovolat. Mohl jsem jej vyměnit za některého ze dvou dalších potenciálních kamarádů, ale žádný z nich toho tolik nenabízel. Navíc jsem byl na jeho předchůdce od prvopočátku moderního non-stop kamarádství zvyklý.
V uplynulém roce se stal také jedním ze tří největších poskytovatelů zábavy, i když v této oblasti jsem jednoznačně upřednostňoval jeho veřejnoprávní kamarádku. Díky Petrovi jsem také mohl přijít k velkým penězům, šance získat je však byla menší než zasažení bleskem. I v dalších aspektech života jsem mohl použít služeb, které mi nerozlučný kamarád nabízel. Využíval jsem však hlavně možnost propojit se několika doteky s nebližšími a nejpotřebnějšími lidmi či institucemi.
V sobotu jsem však o kámoše přišel, neboť zahynul na Aljašce při tragické havárii vrtulníku, která jej měl vysadit na vrchol dvoutisícovky, již chtěl Péťa adrenalinově sjet. Blbec.
Vedení gigantického impéria na „kamarádství“ údajně převezme nějaký Láďa. Hm, na tohle jméno si budu těžko zvykat. Ale feťákovi je v zásadě fuk, jak si jeho dealer říká…