Kdysi jsem četl knihu „Válka jako peklo“, v níž popisují vysocí němečtí důstojníci své zkušenosti z bojů na východní frontě během druhé světové války. Když pominu okolnosti jako špatné počasí, případně neexistující infastrukturu, tak především zmiňují fakt, že Wehrmacht byl schopen odrazit jeden, druhý, třetí i čtvrtý útok Rudé armády, ale pátý už nikoliv. A ten šestý či sedmý už dobyl Berlín.
Aniž bych chtěl tenisové mače přirovnávat k válečnému peklu, tak jistá drobná analogie, s trochou nadsázky, při letošním French Open by tu přece jen byla. Je až neuvěřitelné, kolik má mrňavé Česko skvělých tenistek. Kvitová, sestry Plíškovy, Vondroušová, Muchová, Bouzková, Siniaková, Hradecká a donedávna také Strýcová, Šafářová nebo Hlaváčková a pořád ještě Peschkeová. A především aktuálně famózní Barbora Krejčíková. Včera vyhrála Grand Slam v Paříži v singlu a dnes s Kateřinou Siniakovou i v deblu. A to v záloze číhají Nosková, vítězka pařížské juniorky, či sestry Fruhvirtovy. Jinými slovy, když na turnaj nastoupí komando našich mladých žen vyzbrojených tenisovou raketou, existuje velká pravděpodobnost, že nakonec zazní „Kde domov můj“. Když padne jedna, nastoupí druhá, třetí atd. Platí to v singlu i v deblu. Čeští muži po odchodu spíš fedcupové dvojice Berdych a Štěpánek, na velkých turnajích potupně padnou v prvních kolech. Příčina diametrálního rozdílu mezi českým ženským a mužským tenisem se hledá těžko. Argument, že kluci preferují jiné sporty neobstojí. Srovnatelně velké země jako třeba Rakousko, Švýcarsko, Belgie či Řecko tuto disproporci nevykazují.
Už jsem o tom v minulosti několikrát psal, ale největší úspěchy českých sportovců v poslední deseti letech stojí na ženách. Nejen v tenise. A to navzdory sexistickému názoru místopředsedy Českého olympijského výboru Haníka, který je přesvědčen, že ženy mají být hlavně matkami a oporami mužů, jimž mají připravovat bylinné čaje. Podle něj jsou ženy nesoutěživé a nedávají sportu to, co je třeba. Včera a dnes jsem sledoval něco jiného. Bojovnost, cílevědomost a odhodlanost nevzdávat se i ve zdánlivě bezvýchodné či nespravedlivé situaci.
Myslím, že nazrál čas zrušit genderově stereotypní výraz „něžné“ pohlaví. Zvedám ruku pro nové rčení – silnější pohlaví.