Jen blbec nemění své názory, řekl jeden moudrý český filozof z Hradu. Minule jsem v článku napsal, že se Olympiáda z důvodu covidové mutační líhně vůbec neměla konat. Odvolávám tato slova jako popletený král hon na Krasomilu. Po týdnu se zdá, že pražské metro je mnohem nebezpečnější místo než olympijská vesnice či na závodiště.
A to, přestože Japonci dělají vše proto, aby pocuchali svou pověst dokonalých organizátorů, kteří si seřizují přesný čas podle příjezdu šinkanzen do stanice, a vřelých hostitelů s úsměvem jak lečo. Jejich tajming tenisových zápasů, které kvaltovaly den po dni v téměř čtyřiceti stupňovém vedru a pětasedmdesáti procentní vlhkosti, hraničil s torturou, která mohla skončit a jednou taky skončila kolapsem tenistky. Astmatička Kvitová v závěru utkání měla problém uzvednout raketu. Naštěstí český ženský tenis je plný samurajek. Padne jedna, bojují další. Tři s největší kondicí se prosekaly do finále deblu a singlu. Během víkendu, jak všichni doufáme, vystoupají až na vrchol. Jejich zarputilost a následná radost, a také dalších našich zlatých a stříbrných medailistů včetně nečekaného bronzového českého d´Artagnana byly dalším argumentem pro revizi opatrnického postoje. Mladí lidé v plné síle si zaslouží dokázat svou zdatnost a formu právě teď a tady, covid necovid. Ten stejně do tří let do Olympiády v Paříži nezmizí. Navíc nám nejen čeští, ale i světoví sportovci přinášejí radost v této podivné době. Co se absence diváků týče, než se dívat na Japonce, kyselé i přes roušku, kteří hry stejně většinové bojkotují, to radši, ať jsou u některých sportů tribuny prázdné.
Prskavec zrovna dopádloval pro zlato. Poté Krpálek ubojoval další zlato! Neskutečné! Krása! Poslech české hymny se neomrzí…