Ještě nikdy nestárly zprávy tak rychle, jako během ruské invaze v Ukrajině. Zvlášť, když ji rozpoutal psychotik s červeným tlačítkem po ruce. Podle rčení „Kdo chvíli močil, již močí opodál“ jsou včerejší zprávy o ruské agresi aktuální jako egyptské hieroglyfy. Válka na Ukrajině probíhá on-line. Navíc vytlačila téměř všechny ostatní reporty o aktuálním dění.
Ruské válečné barbarství vychýlilo náš fokus zájmu. Přežili zimu zbědovaní Afghánci pod knutou fanatických Talibů? Co humanitární katastrofa v Jemenu? Nevzpamatovává se Islámský stát? Co dělají muslimští radikálové v zemích západní Evropy? Jak se daří dětem v uprchlických táborech na řeckých ostrovech? Nevím. A cynicky dodávám, že mě to v tuto chvíli ani moc nezajímá. Holt, bližší košile než kabát. Ostudné, ale pravdivé.
Válka na Ukrajině v podstatě marginalizovala covid, což asi není dobře, protože pokles nakažených a zemřelých se zastavil. Že pandemii hlídá klaun Válek mě neuklidňuje, ale na obavy není čas, když Rusové zabíjejí ženy a děti v Mariupolu a testují na živých cílech hypersonické rakety. Stále používám respirátor i tam, kde ho už oficiálně není potřeba, navíc se otepluje…
Jedny z mála témat, které jsem registroval a v rámci duševní hygieny dokonce aktivně vyhledával, byly ty sportovní. V neděli skončila biatlonová sezóna. Z obecného hlediska škoda, z českého díky bohu. Ale včera jsem kráčel na pravidelné odpolední procházce městském lesem a ejhle, samovolně naskočila otázka.
Bude letos Gorol?