Evropanství, tedy příslušnost ke stejnému historickému prostoru, sdílení stejných civilizačních hodnot a principů demokracie, je základním kamenem Evropské unie. Patří k němu také solidarita. Jeden za všechny, všichni za jednoho, jak říkali Tři mušketýři, kteří byli vlastně čtyři.
Ukrajina se „provinila“ pouze tím, že toužila být dalším z mušketýrů. Nechtěla být součástí asijského impéria pod diktátem zločince a vraha. Za touhu po svobodě teď platí životy tisíců mužů, žen a dětí a zničenými domovy mimo jiné také proto, že naše skutečná solidarita končí v Čiernom pri Čope, tedy na hranicích Evropské unie, potažmo NATO. Ani přes hektolitry prolité krve není Evropská unie, tedy my sami, ne jakýsi „Brusel“, schopna přidělit Ukrajině ani statut čekatele na přijetí do ní. Svých dvacet jedna stupňů teploty našich zaprděných domovů a pár litrů co nejlevnějšího benzínu pro jedno až dvě auta si vykupujeme peněžitými či materiálními dary „na Ukrajinu“ a starostí o uprchlíky. Nejsme schopni a ochotni, a nejen kvůli Němcům a Maďarům, se odstřihnout od ruského plynu a ropy. Možná tak za dva roky. Tou dobou už nemusí Ukrajina existovat a my kvůli statisícům uprchlým ženám a dětem, jejich manželé a tátové padli za svou vlast a za „naši Evropu“, o své zaprděné pohodlí stejně přijdeme. Spoluvinu za strašlivou válku, kterou odběrem plynu Putinovi financujeme, vykupujeme raději masívnímu dodávkami zbraní. Utrpení „našich“ Ukrajinců, jak se solidární úsloví vžilo, sledujeme zpoza buka chráněni aliančním protiraketovým deštníkem. Podněcováni dojemnou starostí populistů typu Okamury a Babiše o vlastní občany, není většina obyvatel Evropy si doma „přitopit“ svetrem nebo chodit víc pěšky či kupovat dražší mouku. Nejsme schopni omezit teplo svých domovů zapomínaje na to, že miliony Ukrajinců už žádný domov nemají. Mnozí utekli z bombardovaných měst do únorových mrazů jen v oněch svetrech a vydali se pěšky vstříc bezpečí do neznámých zemí rádoby solidární Evropy. Je to od nás hanebné.
Evropě chybí vůdce typu Winstona Churchilla.