Říká se, že člověk odchází ze světa dvakrát. Poprvé skutečně, podruhé, když se přestane vyslovovat jeho jméno. Minulý měsíc uplynulo dvacet let od chvíle, co tento svět opustil jeden z klíčových lidí v mém životě – Jan Rozsypal, bývalý šéfredaktor Třineckého hutníka. V běsnění války na Ukrajině jsem na to zapomněl. Promiň, Honzo.
Každý z nás má v různých etapách života člověka, který stojí na křižovatce jeho osudu. Setkání s ním rozhodne o tom, kterým směrem se vydá. Nebýt setkání s Janem Rozsypalem, nikdy bych se nestal starostou města, nezačal bych psát, krimi série Trujkunt by nikdy nevznikla. Když jsem se v roce 1992 pracovně trápil co by dramaturg Kulturního domu Třinec, byl to právě Honza, který mi zavolal, neb četl pár mých článků v kulturním zpravodaji, a zlanařil mě do Třineckého hutníka, kde jsem se vyučil pisatelskému řemeslu. Honza, báječný člověk, se kterým byla vždycky ohromná sranda, se stal na tři roky mentorem a ochráncem drzého mladého muže. Když čerství privatizátoři Třineckých železáren Jana Rozsypala koncem roku 1996 na hodinu propustili jen proto, že se znelíbil jednomu z nich, začal jsem tento podlý krok hlasitě a veřejně kritizovat, pročež mě za půl roku vyrazili z redakce také. Nebýt této kauzy, psal bych možná dvacet let o výrobě kolejnic. Honzu vzali další majitelé werku po dvou letech na milost jako řadového redaktora, mě poskytly kritické články na dresu tehdejšího vedení města Jablunkova a werková revolta určitou výhodu v komunálních volbách v roce 1998. Ponížený optimista Rozsypal jako kdyby ztratil chuť žít, což v kombinaci se zdravotními problémy způsobilo, že 13. března 2002 zemřel. Nechtěl pohřeb, nepřál si ani hrob. Srandista a vzácný člověk se tiše vytratil. V mém srdci však zůstane navždy.
Lidí na mých křižovatkách bylo samozřejmě víc. Kdyby mě v roce 1986 nezaměstnal v tehdejším jablunkovském kulturáku Jan „Jacho“ Mlynek, nikdy bych nepoznal svou ženu, která je přímo semaforem na mnohých mých křižovatkách, tudíž bych nikdy nezůstal natrvalo v Jablunkově. Kdyby mě v roce 1998 tehdy pouhý známý Stacho Jakus neoslovil, abychom spolu založili stranu SNK Jablunkov, nikdy bych šestnáct let nestarostoval, kdyby mě neurologové Mateusz Mrózek a Radim Szotkowski nenasměrovali k profesorovi Benešovi (tato osobnost je mimo veškeré kategorie), nechci ani domýšlet, co by se stalo. Kdyby se programové ředitelce nakladatelství Argo Haně Gelnarové nezalíbil v roce 2020 rukopis Trujkuntu zaslaný emailem a nedala mému pisálkovství šanci, pravděpodobně bych se nestal vydávaným detektivkářem. Byli i další „regulovčíci“. Třeba divadelní režisér Miroslav Zéda, který „vytáhl“ dělníka z rovnačky válcovny C do zmíněného třineckého kulturáku.
Díky, Honzo Rozsypale