Netýká se to pohledu na svět, mých názorů ani běžného života. I když odlišná barva kůže, hlavně ta tmavá, poutá v převážně bílém Česku mou pozornost takřka vždy. Jde o reflex, který zatím neumím potlačit. Zatímco vietnamský prodejce levného textilu v průchodu na rynku je takřka neviditelný, černoch ve frontě na chleba vedle v pekárně je nepřehlédnutelná anomálie. Skutečná misogynie nehrozí, k ženám mám velmi kladný vztah.
Mé výhrady k negroidní rase a k ženám se týkají pouze jejich historicky nepřesného společenského postavení v filmech a seriálech, především těch z dílny Netflixu. S těmito pocity jako postarší bílý muž z minulého století bojuji. Komediální pseudohistorický seriál The Great o vzestupu carevny Kateřiny Veliké, kde rádce Orlova hraje herec kakaové pleti a u dvora se pohybují šlechtici černí jak Chlopčíkova taneční bota, jsem shlédl s úsměvem. Šlo o srandu, fikci. Navíc na Rusi je možné i rozdojit kozla, tak proč by se nemohl černoch v půli osmnáctého století procházet v paruce po Petrohradu. Bohužel, populární seriál Bridgertonovi se tváří vážně, takže lord tmavé pleti pohybující se ve vysoké společnosti viktoriánské Anglie působí realisticky asi jako jednorožec na bruslích. Něco podobného platí o afroamerických pistolnících na Divokém Západě, viz. remake Sedmi statečných. A to mám herce Denzela Washingtona rád. Zajímalo by mě, zda by hyperkorektní multikulturní tvůrci obsadili do role jednoho z domorodých vůdců ve filmu o povstání jihoafrického kmene Zulů bělocha.
Nadúroda ženských hrdinek – bojovnic, které váží padesát kilo a lámou rukama jako hůlky vazy dvoumetrovým padouchům, je kapitola sama pro sebe. OK, třeba jezdí na dovču do kláštera Šao-lin. Navíc je třeba narovnat postavení žen v dosud mužském světě, takže na každého Wicka dnes připadá jedna Černá vdova i se segrou. Proč ne?
Důvodem, který mě přiměl napsat tento článek, jsou nesmysly ve chváleném filmu Predátor: kořist o duelu indiánské dívky s mimozemským lovcem. Několikrát vyvařené téma dostalo nový historický kabát. Děj se odehrává na počátku osmnáctého století na teritoriu kmene Komančů. Fakt, že ve filmu The Gray Man hraje Praha zároveň Berlín, Vídeň či dokonce Baku mi nevadil, ale na severoamerické indiány z prérií jsem letitý fanda.
Pominu fakt, že Komančové nežili v zalesněných velehorách jako ve onom filmu, ale obývali Velké pláně. Nadzvedly mě už první minuty příběhu, kdy se dívka probudila v týpí s modře pomalovanou tváří a s orlími pery ve vlasech, následně popadla luk a tomahawk a odkráčela do lesa lovit jelena. Režisér vzápětí divákovi sugeroval, že jde o skvěle vycvičenou bojovnici. Zde se dostávám na tenký genderový led. Než původní obyvatele Ameriky zdecimovali „bílí muži“, žili v podstatě životem lovců-sběračů. Ergo boj a lov byl výhradně mužskou záležitostí. Ti se před bojem malovali a za významné činy si pak vplétali do vlasů orlí pera. Ženy sbíraly lesní plody, eventuálně dříví, vydělávaly kůže, vařily a vůbec se staraly o domácnost. Žena se prostě nemohla stát válečnou náčelnicí kmene jako filmová hrdinka Nara. Jakkoliv to vyznívá cool a trendy, tak u prérijních indiánů to fakt nešlo. Sorry, holky. Howgh!
Kupodivu komančskou dívku nehraje běloška ani Afroameričanka, ale skutečná indiánka z kmene Lakotů.