Věta „Proč už neumíme točit pohádky?“ včera zazněla opět. Poprvé ji pronesla moje tchýně, když během čekání na štědrovečerní stolování sledovala „S čerty nejsou žerty“. Byl to povzdech srovnání výborných letitých klasik s bídnou polistopadovou produkcí, neboť hlášky „Je to rebel“ či „Spadlo ti to, Máchale. Asi vítr“ nebo „Tatínek vám vyhlásí válku“ zabírají i po čtyřiceti letech a chemie mezi Dlouhým a mladým Vetchým funguje dokonale. A hit „Petře, Petříčku, chlapče rozmilý“ je moje srdcovka, jak jinak…
Podruhé jsem ji vyslovil osobně po večeři při druhé Bambitce, kdy jsem měl v půlce pohádky chuť přiložit onu zbraň ke spánku. Buď ke svému nebo k scénáristovu. Jediným důvodem, proč jsem pokračování „Klusovky“ dokoukal, byla roztomilá Veronika Khek Kubařová, která se jako jediná nepitvořila. Na rozdíl od dědy Vetchého. I když důchodce, který se zamiluje do kočky o pětadvacet let mladší, má právo chovat se jako šašek. U Kubařové jsem měl pocit, že si líbání se svým idolem z dětství vyloženě užívá. Jejich spojení v milostný páreček však bylo mírně řečeno divné. Chápu, že pro slepení naivního příběhu to bylo nutné, ale tohle fakt vidět nechceme. Také dva staří teplí rádci alias zlotřilí „politikové“ už vyráběli jen trapno. Tajemná bambitka prostě vystřelila jen jednou, a to před jedenácti lety.
Pohádkový večer napravily „Tři oříšky pro Popelku“, které se neokoukají nikdy. Půvabná a vtipná klasika je nejoblíbenější pohádkou také v Německu či Norsku. Právě Skandinávci se loni pokusili o nové zpracování, které avizovali jako poctu legendární české pohádce. Bohužel magické spojení jiskrně rošťácké a krásné devatenáctileté Libušky, jejíž loňské nanebevzetí jsem regulérně obrečel, pohledného Trávníčka, který vypadal i přes své mládí mužně na rozdíl od Rumla, Mádla, Pišťuly, Ciny a jiných dnešních princů, a tvůrčího dua Karlů Gotta a Svobody ve vrcholné formě, se už nedá zopakovat.
Norové se snažili. Pozitivem budiž fakt, že nevlastní sestra Dora nebyla prvoplánově chamtivá a zlá, v závěru se dokonce ukázalo, že má Popelku ráda. Mnohem přirozeněji také vyznělo sblížení Popelky s princem, ke kterému nedošlo z jeho strany „bum-prásk“ na plese, kde měla naše Popelka, na rozdíl od té norské, téměř neprůsvitný závojíček. Také svatbu odložili na dobu, až se vzájemně lépe poznají. Takže jedinou líbačku, a to platí také u originálu, obstarali při veselí na konci princovi kumpáni.
Vůbec jsem měl pocit, že se „Tři přání pro Popelku“ podřídilo současným hyperkorektním trendům vůči minoritám. Jeden tělesně hendikepovaný, dva gayové, tři černoši a Turek v roli prince. To vše na dalekém severu mezi zasněženými fjordy a pod polární září. Proč ne? Víc mi vadily absence humoru, unylý výraz bez jiskry v oku árijská Popelky (holt Libuška byla jedinečná), nízcí, ale mohutní severští poníci jako od klád z lesa, namísto lehkonohých Jurášků, a CGI zámek, byť chápu, že za polárním kruhem se těch skutečných zřejmě moc nenachází.
Zasmál jsem se jednou. To, když křehká Popelka vytáhla silou Hulka udělaného prince zpět na most, ze kterého visel na tenkém řemeni dolů do propasti.