V půli desátých let sportovní fanoušci vyhlíželi den „kdy už začne biatlon“. Moje žena dopředu hlásila, že mi zítra začíná „pohádka pro tatínky“. Poté už jsem jen tipoval, jakou medaili ve sprintu, stíhačce, masáku či štafetě naši vybojují. Bohatá hostina je pryč, dnes sbíráme drobky pod stolem v podobě „elitní“ dvacítky, když se zadaří.
Zlaté časy českého biatlonu skončily 11. února 2018, kdy Michal Krčmář vybojoval stříbrnou medaili ve sprintu na olympiádě v Pchjongčchangu, ale spíš jim odzvonilo odchodem pozlacené krásky Gabriely Soukalové o rok dříve a pozitivní duše týmu Ondřeje Moravce předloni. Blýsklo se na lepší časy ještě přesně před dvěma lety, kdy se naše nadějná hvězda Markéta Davidová stala mistryní světa ve vytrvalostním závodě v Pokljuce. Od té doby jen paběrkujeme v marné naději, že tentokrát to přece jen v některém ze závodů „cinkne“. Poslední „bedna“ se konala předloni v prosinci, kdy Davidová získala bronz ve stíhačce. Od té doby kde nic, tu nic. Aktuální sezóna 2023/2024 je víc než tristní. Vypadá to tak, že biatlonové pohádce z let 2014 až 2018 zazvonil zvonec. „Makuli“ to sice běhá, ale „cylku nechala v drogerii.“ Krčmář neběhá ani nestřílí. A ostatní jsou jako fotbalový baníček, ani dobří, ani špatní. Co se zbytku světa týče, tak poté, co loni skončila Martička Røiseland, nemám komu fandit. Zbyla mi akorát krásná Dorotka Wierer, ale ta je zjevně z formy. Mezi muži je už pár let zázrak, když vyhraje někdo, kdo se nejmenuje „bé“. Můj oblíbenec „Kentán Fijón Majet“ je letos taky mimo. Co už?
I přes hudrání však opět zasednu před bednu a budu doufat, že to Čechům cinkne. Ležka, stojka, dva cvaky doleva a kalibr na deset. Biatlon je hezký sport. Ono to půjde, ne že ne. Do konce sezony zbývají ještě dva měsíce. Třeba se štěstí unaví…