V úřadu starosty města Jablunkova jsem strávil bez jednoho měsíce šestnáct let. Když se ohlédnu zpět, zdá se mi to neuvěřitelné. A to jsem si v prosinci 1998 myslel, že budu na prvním jarním zastupitelstvu v novém roce řečeno ústy Švejka superarbitrován pro blbost a ouředně zbaven funkce. Kupodivu se tak nestalo. Sám nevím proč. Zdálo by se, že se mi chod města „zažral“ pod kůži. Opak je pravdou. Na dění ve městě myslím pouze dvakrát do roka, a to když sněží a když prší. A samozřejmě v případě, když nějaký ignorant z vedení města připraví o život „moji“ jablůňku, tak zuřím taky. Ale tento smutný případ se doufejme nebude opakovat. Zůstává tedy voda v kapalném a pevném skupenství.
Vše souvisí s chůzí. Zatím se sice nebelhám jak zvoník od Matky Boží Quasimodo, ale stabilní a pevný krok je minulostí. A důchodců, kteří jsou na tom podobně, zde žijí stovky. Na groteskní postavu z románu Victora Huga se měním ve dnech jako jsou ty současné, kdy sníh na chodnících zmrzne, částečně roztaje a zase zmrzne a následně se změní v muldy a kluziště, které město nedostatečně rozhrne, jen mizerně posype struskou, pískem či solí. A to můj akční rádius mobility je „pětník“ mezi Mlýnskou a rynkem případně městským lesem. Jak to vypadá na zbývajících kilometrech tratí města nemám páru. Pohybuju se tempem želvího poklusu a nezávislý pozorovatel může nabýt dojmu, že mám naděláno v kalhotách. Zrak samozřejmě neodlepím od země. Loni jsem si „u Lorenca“ koupil něco jako mačky, které sice zvýšily mé bezpečí a eleganci, ovšem zabránily návštěvám obchodů. Nechci tím naznačovat, že za „nás“ byly chodníky a cesty ošetřeny proti úrazům pádem na zem lépe. To vůbec ne. Vlastně už si to ani nepamatuji. Co se však za dvacet let zcela jistě změnilo a zdokonalilo, je technika na údržbu komunikací. Pluhy, frézy, traktůrky a co já vím ještě.
Druhý případ, kdy používám jadrné výrazy baňkoři jedoucích ze šichty ve werkovém cugu, je při procházce po dešti do městského lesa, stačí mrholení či roztátý sníh. V pravotočivé zatáčce za železným můstkem přes Olzu naproti základce se utvoří vodní plocha zvící Žermanické přehrady. Chodec, chodci či rodinka s dětmi ji musejí obcházet, aby si mohli užít pobyt v městském lese. Že po sto metrech následuje další velká kaluž je už jen malichernost, ta se dá zleva po kraji jakž takž obejít. Na rozdíl od té první, kde se utvoří blátivé obchvaty z obou stran. Chodec pak řeší dilema, kudy se přebrodit na druhou stranu. Kaluž tam existuje od pradávna, ale chodník nešlo opravit, neboť pozemky kolem školy patřily státu. Minimálně druhé volební období jsou však v majetku města.
Krucinál, himl hergot laudón donr vetr!
P.S. Desetimetrový úsek mezi prodejnou Bajusz a chodníkem na rohu Mlýnské a ČSA jsem dnes dopoledne ve strachu zdolával stylem krok sun krok pár minut. V jednu chvíli jsem si myslel, že na jednom suchém místečku uprostřed křižovatky zůstanu stát až do jara.