Už dávno mi došlo, že euforie z pádu komunismu ve smyslu „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ mi trvala od úterka 21. listopadu 1989, kdy se na dvou set tisícové demonstraci na Václaváku cinkalo klíčemi, řečnil Havel a zpívala „Modlitba pro Martu“ do nedělní listopadové demonstrace před třineckým kulturákem, kde jsem viděl sápat se k mikrofonu různé křiváky a bleskové exkomanče, kteří se radovali, že jsme se konečně dočkali té „demogracie“. Dostavila se střízlivost a pocit, že lidé se nabytou svobodou nemění. Pravdu měl Masaryk, nikoliv naivní Havel, když tvrdil, že „Demokracie má chyby, protože lidé mají chyby, resp. jaký pán, takový krám.“
Když včera ráno kladl Andrej Babiš květiny u pietního místa připomínajícího sedmnáctý listopad 89, bylo to jako kdyby je tam pokládal soudruh Gustáv Husák. Kolem něj s falešným výrazem truchlení ve tváři postávali členové ústředního výboru hnutí ANO. Po Národní třídě se různě motali a poutali na sebe pozornost další funkcionáři stran Národní fronty. Turek, Macinka a spol. Jen Okamura nedorazil. Ten u památníku Jana Opletala žvanil, že dnes je opět pošlapávána suverenita, demokracie a svoboda. Za komančů by dostal za taková slova pendrekem po hlavě, pěstí přes držku a putoval by do basy. Suma sumárum to dnes vypadá, jako kdybychom opsali jakýsi absurdní historický oblouk a vrátili se do časů, kdy jsme nedobrovolně „volili“, aby nám vládli soudruzi z KSČ, neschopní kariéristé a jiní odporní hochštapleři. Rozdíl mezi tehdy a teď je pouze ten, že tentokrát si je většina národa vybrala dobrovolně, což je snad ještě horší. Soudruhy nahradili oligarchové a stranické žvanily profesionální populisté.
Před naplněním hesla Ludvíka XIV. „Stát jsem já“, které převzal prostý miliardář od vedle, stojí poslední překážka – prezident Petr Pavel, který se striktně drží ústavy. Pokud generál padne, tak se vláda nad Českem dostane do rukou jediného člověka bez charakteru a morálky.