Poslední dny starého roku včetně Silvestra jsem strávil v roli největší hračky mé tříleté vnučky Andulky, kterou bavilo přikrývat dědu v posteli dekou a dávat mu na hlavu polštáře, následně po něm skákat, výskat a smát se, když na ni juknul. Skoro tříměsíční Janek mezitím na přebalovací podložce mrskal rukama a nohama a s občasným „gu gu“ koukal do stropu či na dospělé sklánějící se nad ním. Doby, kdy jsem slavil příchod nového milénia s pěti sty lidmi na rynky a opilý halekal do mikrofonu za hudebního doprovodu Jacků státní hymnu, což mé dcery dodnes považují za kolosální trapas, jsou dávno pryč.
Tehdy byl svět ještě relativně klidný. Na Hradě seděl Havel, v Bílém domě Clinton a v Kremlu první den Putin. Neexistovala sociální média, mobily měly velikost tyčinky Deli a v nás doznívala vánoční premiéra Pelíšků. Babiš byl ještě pouhým milionářem od vedle. Okamura spoluvlastnil v Praze pár hospod, Turka šikanovali spolužáci v devítce. No nic, to jsem se zasnil. Čas se pohybuje neúprosně lineárně.
Loňský rok opět patřil starým bílým mužům a hlupákům, kteří je volili či dlouhodobě tolerují. Mnozí z nich vedou krvavé války jen proto, aby neskončili v díře. V oněch časech na přelomu století by si v politice morální kreatury jako Trump, Babiš, Okamura, Turek či Rajchl ani neškrtli. Vnímání toho, co je společensky přijatelné, dávno překročilo červenou linii. Putin je extra případ, stejně jako celé Rusko, imperiální obr na hliněných nohou. Kdybych měl tu moc, posadil bych jej na koně, kde mu to tak chlapácky sluší, a poslal do v první linie vstříc ukrajinským obráncům Kupjansku. Vedle něj bych nechat cupitat na oslovi Putinova užitečného blba agenta Krasnova alias Trumpa. Bibiho Netanjahua bych pro změnu přestěhoval na víkend do uprchlického tábora v Gaze. Všechny islámské radikály z celého světa bych následně přesídlil do Saudské Arábie, ať to mají blíž k posvátnému kameni Kaaba. Svůj k svému, no ni?
Všem přátelům, kamarádům a čtenářům blogu Jablečno a krimi série Trujkunt, která bude letos pokračovat desátým dílem s názvem „Tramwaj na Sachsenberg“, přeji především hodně zdraví a štěstí. Jedno bez druhého nedává smysl, neboť na Titanicu bylo plno zdravých lidí. Přeji nám všem rovněž hodně síly, abychom zvládli ustát vládu národní ostudy, kterou nám nadělili její hloupí voliči. A slovy Miss World si přeji světový mír. Ovšem to museli odejít z politiky někteří staří bílí muži, ať už se za slovem „odejít“ skrývá cokoliv. Trochu naivně doufám, že se tak stane.
Tak všechno dobré a ještě lepší v roce 2026