Dnes večer se odehraje finálová bitva o titul mistra Evropy na fotbalovém EURO 2016. Francouzi si to rozdají s Portugalci. Popravdě, nijak mě to nevzrušuje. Je mi jedno, kdo vyhraje. Houževnatí Keltové s Walesu a zarputilí Vikingové z Islandu, kteří na rozdíl od českých mátoh bojovali do posledního dechu a kteří si získali obdiv a uznání, už vstoupili do fotbalových dějin a slaví doma. Mí oblíbení Italové, kterým fandím odjakživa, podlehli Němcům. Protentokrát. Á propos, Itálie. Finálový zápas Španělsko – Itálie na EURO 2012 jsem zažil mezi fanoušky pod zeleno bílo červenou vlajkou. Emotivnější vyvrcholení dovolené na Ischii jsem si nemohl přát. Alespoň tomu situace napovídala…
Ne že by emocí bylo na ostrově málo. Slunce, azurové moře a jídlo. Manželka, maminka a kuchař z rybárny v Jabku mi snad prominou, když řeknu, že mi dosud nikde a nic tak nechutnalo, jako právě tam. Dokonce jsem snědl víc zeleniny než masa, což bylo pro můj zažívací trakt velkým překvapením. Další úder mým stereotypům způsobil pohled na místní chlapy. Respektive jejich oblékání. Pochopil jsem, že móda triček zastrčených do kalhot a košilí s krátkým rukávem frčela naposledy v době premiéry komedie „Dovolená s Andělem“. Vrcholem mého světáctví bylo, když jsem si v tomto ohozu objednal v ristorante café americano. Číšník mě pohledem zařadil mezi turisty z Podkarpatské Rusi, v čemž ho utvrdila moje angličtina…
Nic však nepřekoná zážitek z cesty autobusem. Na Ischii nás zlákala kamarádka ze Zlína, která zájezd léta organizuje. Bohužel nám zapomněla sdělit, že věkový průměr jeho účastníků bývá tak šedesát let, a to včetně šoférových dětí předškolního věku. Sedmdesátiletý zmalovaný diblík v havajském outfitu sedící za mnou cestoval se svým novým přítelem, kterému chtěl patrně odvyprávět celý svůj život. Dáma začala hovořit před Interhotelem Moskva a zmlkla v neapolském přístavu. Když už jsem poznal celou její famílii, její zdravotní problémy, starosti v důchodu, přišla s historkou o tom, jak kdysi zvládla menopauzu. „Bylo to snadné. Jako bych přeskočila horský potůček“. Kolem druhé hodiny noční jsem měl chuť fyzicky ji napadnout, minimálně ji nacpat do úst ponožku. Na jejího přítele jsem neviděl, ale počítám, že vypnul naslouchadlo nebo omdlel, případně obojí…
Finálový zápas kolidoval s večeří. Ta obvykle sestávala ze čtyř chodů, které číšníci podávali tempem lenochodů z dopravního magistrátu ve filmu „Zootropilis“. V inkriminovaný večer se však probudili a zvládli ji „presto“. Atmosféra u televize v baru byla plná místních i hostů a hlavně očekávání. Z Italů kolem se rázem stali Taliáni. Emotivní fandění umlklo za stavu 3:0 pro Španěly, sám jsem zklamaně odešel na terasu si zakouřit. Konečný stav 0:4 se rovnal národní tragédii. Příští den v poledne nás překvapilo podivné hřmění. Když jsme vyloučili lokální bouři, došlo nám, že se obyvatelé ostrova zbavují petard a rachejtlí, které měli nachystány na oslavu vítězství…
Prossimo, mia cara…