Co chceš, klučisko cizé?

„Sakva, sakva, sakulajda!“
podnapilý Komár

Znáte ten pocit, kdy jste účastni prezentace uměleckého díla světového významu, při kterém jsou všichni kolem vás u vytržení, jen vy zůstanete ostrůvkem intelektuální zabedněnosti? Pokud se vám to ještě nestalo, doporučuji navštívit operu Leoše Janáčka „Příhody lišky Bystroušky“. Má žena si splnila sen zhlédnout představení v unikátním českokrumlovském plenérovém divadle s otáčivým hledištěm. Trefili jsme tamní premiéru Bystroušky v režii Tháliemi ceněného tandemu SKUTR (Kukučka, Trpišovský). Jakoby sám Janáček nebyl dost originální. Odnesl jsem si hluboký zážitek…

Pravda, kdysi jsem opustil představení „Prodané nevěsty“ v Národním divadle po deseti minutách prvního dějství a zamířil do hospody na pivo. Ovšem dnes už jsem v tomto žánru jako doma. Zhlédnul jsem Verdiho „Nabucco“ a „La Traviata“ i Bizetovu „Carmen“, byť režisér navléknul pěvce do kostýmů z ostravských „sekáčů“, takže vypadali jako Che Guevarova guerila nikoliv jako španělští dragouni a toreadoři. Slavná díla zpravidla končí smrtí hrdinky za srdceryvného zpěvu nezapomenutelné árie. Přiznávám, že tentokrát jsem si přál, aby pytlák zastřelil Bystroušku hned na počátku…

Když se mezi keři zámecké zahrady prohnaly pištící holčičky a revírník, který vypadal jak nimrod Jiří Macháček ze skeče divadla Sklep, zapěl „Dostaneme bóřku. Spolehnu si na chviličku. Panímámě řeknu, že jsme čekali poberty“, došlo mi, že o překvapení nebude nouze. Zprvu jsem hledal postavu s liščím ocasem, jak jsem to znalý zoologie předpokládal, než jsem pochopil, že Bystrouška bude ta zpívající paní v červeném kostýmku s rudou šálou kolem krku symbolicky znázorňující ohon. Pak jsem ještě poznal kohouta, který sice pro změnu vypadal jak Elvis Presley, ale zezadu klátil sličnou baletku v kostýmu slepice. Také opilý králík s tragicky svěšenými slechy, který se motal po zahradě a škytal, byl jasný. Zbytek mi unikl…

Že jde o zpracování bajky, kdy mají zvířata lidské vlastnosti a z pohledu lišky Bystroušky lidé zvířecí, mi vysvětlila až má žena po představení. Připadal jsem si trapně, že jsem nepoznal, že pan rechtor s čupřinou jako donský kozák je zároveň komár, farář s podvazky jezevec, revírníková sova a čipera kohout je také datel. Že králík hraje zároveň zajíce byl režisérský majstrštyk. Vrcholem mé omezenosti byl fakt, že jsem nepoznal lišáka, byť se mi zdálo podezřelé, proč se ta paní v červeném a pán v hnědém obleku s buřinkou soustavně očuchávají…

Janáčkova muzika, která je ve světě uznávaná kvůli nezvyklé melodice, je kapitolou samou pro sebe. Jedinou libozvučnou hudbu, kterou mé barbarské ucho zachytilo, byla píseň „Běží liška k Táboru“, kterou mistr do opery zakomponoval…

Naštěstí jsem měl intelektuálního spojence v osobě chlapečka sedícího za mnou, kterému rodiče zřejmě namluvili, že půjde o veselý rej lesních zvířátek. Poznámky jako „proč tam ten chlap pořád čumí“, myšleno revírník na posedu, a „já už chci domů“, jsem chápal. Janáček nás oba minul…

„Jen nebude-li kmotříčkovi vadit, že si potrpím na starodávné trýle“…

P.S Tu „paní v červeném“ zpívala sólistka opery v Curychu Ivana Rusko, „Běží liška k Táboru“ dirigoval Mario De Rosse, významný argentinský umělec. Tak nevim. Měl bych si přestat hrát na intelektuála a konečně přeladit ČT ART na TV Šlágr…