„Shoď Žida do studny a naše země bude svobodná“
Gimna slávnoj kazášskoj naróda
„Nechci obyčejnou svatbu“, požádala mě před lety kamarádka Jana. Poznali jsme se kdysi v třineckém Divadelním klubu, kde jsme oba ochotničili. Byla vždycky praštěná a doma ji nic neudrželo. Táhlo ji to do světa. Vdavky se ukázaly jako tečka za jejím životem v Česku. Když chce neobyčejnou svatbu, tak ať stojí za to, řekl jsem si. Věděl jsem, že nezkazí žádnou srandu. Připravil jsem jí takový obřad, za který by mě běžní snoubenci na místě zardousili a jejich rodiče ještě zažalovali město Jablunkov…
Jana tehdy čerstvě vystudovala zahraniční obchod, začala pracovat na ministerstvu zahraničí a navrch vyhrála konkurz na místo konzulky v Kazachstánu, kam ji měl doprovodit její nastávající manžel Víťa. Do Almaty odlétali týden po svatbě. Přáli si hudbu z filmu „Notting hill“, Jana mi ještě dodala fotky snoubenců z různých období jejich života, od miminkovského, přes pionýrské až po ty romantické z Londýna. Obřad jsem umístil pro větší divadelní efekt do kinosálu. Využil jsem situace, že se třinečtí svatebčané s pražskými vzájemně neznali a vmísil jsem mezi ně mladou stážistu z úřadu. Požádal ji, ať si sežene těhotenské šaty, vycpe je polštářem a vysvětlil jí roli…
Během svatební řeči šité snoubencům na míru proložené vtípky a ironií jsem nechal za zvuku cajdáku „She“ od Elvise Costella promítat na plátno zmíněné fotografie. Po „oficiálních“ moudrech jsem všem oznámil, že se Jana s Víťou chystají na čtyři roky do Kazachstánu. Načež jsem vyzval sál, ať se postaví do pozoru, a nechal zahrát kazašskou národní hymnu. Následovala projekce smyšlené „vize“ nového státu, se kterou Jana vyhrála konkurz, kde obrázky jurt střídaly honosné mrakodrapy a stáda jaků divokých černé mercedesy. S kamennou tváří jsem posléze prohlásil, že srandy bylo dost a teď už jen vážně. Zatím se svatebčané smáli a dobře bavili. A čekali, co bude dál…
„Pokud chce někdo něco říct, nechť to řekne hned nebo ať mlčí navždy“, půjčil jsem si církevní hlášku. Všichni se usmívali do chvíle, než moje „těhotná“ herečka v zadní řadě vstala a zoufale vykřikla „Víťo! A co já? A co naše děťátko?“. Za srdceryvného vzlykání a výkřiků „Vítěnko můj, co s námi bude?“ a drže se za vycpané břicho, blížila se k ženichovi. Ten mezitím zmodral a s ním celý sál. Hrál jsem taktéž úžas a uklidňoval všechny slovy „Omlouvám se, ale to se nám tady stane maximálně jednou za deset let“. Spolupachatelka činu matrikářka povolala strážníka městské policie, který čekal připravený za dveřmi do kinosálu. Ten vzpouzející se a plačící stážistku vyvedl ven. Nevěsta Jana po pár sekundách pochopila, že jde o žert a začala se smát. Vítovi, který gestikuloval směrem ke své zkoprnělé rodině, že dívku nezná, to trvalo mnohem déle. Naštěstí pro všechny zůstal při smyslech a nakonec vyslovil povinné „Ano“. Pravda, Třinečáci i Pražáci zůstali zmatení ještě dlouho po obřadu. Spravil to alkohol na svatební hostině. Šok přešel v úlevu a smích. Dočkal jsem se i uznání…
Když neobyčejně, tak neobyčejně…