Ke svobodě patří demonstrace. Stejně jako mládí k socialismu, dodal by profesor Vodička v komedii „Jak svět přichází o básníky“. V dnešní korona-populisticko-fejkové době si člověk může vybrat shromáždění i společenské či politické téma, které chce veřejně podpořit. Je libo protibabišovskou a protizemanovskou demonstraci spolku Milionů chvilek? Nebo demonstraci proti rasismu a utlačování černochů ve Spojených státech? Co takhle environmentální? Domácí?
Co se protestních demonstrací týče, přišel jsem o „panictví“ během Sametové revoluce. První a na léta poslední zkušenost. Nesnáším dav, kde se psychologicky vytváří tzv. kolektivní duše, která potírá osobnost jednotlivce. Navíc podle Murphyho zákonů, ocitnu-li se ve středu jakéhokoliv shromáždění, z něhož je obtížné vystoupit, dostaví se po nějaké době nutkavá potřeba močit. V neposlední řadě jsem necítil důvod veřejně protestovat. Zlost na poměry, která mě dovedla až na Václavák, přišla až v roce 2012, kdy jsem společně s odboráři požadoval demisi Nečasovy vlády kvůli jejím sociálním reformám. Netušil jsem, že mnohem efektivnější budou o rok později domina Nagyová a plukovník Šlachta. Málem bych zapomněl na tisícovku starostů demonstrujících za schválení novely zákona o rozpočtovém určení daní z roku 2011. Tehdy by její nepřijetí způsobilo nespravedlivé přerozdělování daní do obecních rozpočtů. Prošli jsme se z Palachova náměstí až k úřadu vlády a zamávali Nečasovi transparenty typu „Bez bázně a studu, chceme peníze z RUDu“ pod nosem. O dvou loňských akcích v rámci spolku Milionů pro demokracii v Jablunkově se nedá hovořit jako o demonstracích, šlo spíš o mítinky občanů s podobnými názory na počínání Babiše a Zemana. Ty jsem si ovšem musel s pomocí ženy a přátel zorganizovat sám. Dav na Letné mě nelákal, navíc jsem přesvědčen, že v protesty v regionech mají větší smysl. Tímto s demonstracemi končím. A poslední dvě zmiňované akce už jsou stejně passé.
Úterní protibabišovský mítink „Chvilkařů“ nemá v Jablunkově kdo zorganizovat. Parta Sagitariovi – Tománek – Branna je už stará a unavená. A také smutná a rozčarovaná z toho, že obrana demokracie a svobody projevu a protest proti oligarchizaci našeho státu zdejší mladší generaci, zdá se, nezajímá. Tedy alespoň ne natolik, aby zorganizovala mítink.
Co se rozpočtového určení daní týče je, dnešní situace oproti roku 2011 násobně horší, přesto se žádný pochody starostů ke Strakovce nechystá, alespoň o nich nevím. Přitom vláda hodlá v rámci koronavirových opatření sebrat obcím dvacet miliard sdílených daní. Ztrátu chce kompenzovat nenárokovými dotacemi na investiční akce, což v důsledku znamená, že většina starostů sepsala pouze jakési supliky či podepsala petice. Na Svazem místních samospráv ČR navrhovanou stávkovou pohotovost reagovalo jen pár desítek obcí, jejichž starostové a starostky se zřejmě nelekli toho, že by na ně v případě veřejného odporu ukázal Babiš prstem a řekl „hen tým kokotom žiadny dotácie“. Na Jablunkovsku se zatím pochlapil jen Milíkov. O dalších nevím. V našem městě, kterému spolušéfuje Babišův oddaný poddaný, je to zcela vyloučené.
Jako demonstrant jsem zřejmě skončil, teď už budu jen pindat na blogu.