Záhady a hororové situace patří k životu. Po vynálezu kinematografického přístroje se vyvolávání úzkosti a hrůzy dostalo ihned do filmu. Už jeho vynálezci, bratři Lumiérové, vytvořili historicky prvním promítaným filmem iluzi vlaku jedoucího do nic nechápajících zděšených diváků. Dnes sice chápeme, ale bojíme se stejně…
Ani bodající čepel skrz závěs sprchy a sugestivní hudba v Hitchcockově Psychu, mém prvním dětském setkání s hororem, mě neodradily od tohoto žánru. Zvládal jsem statečně děsivé nálety Ptáků, krvavé Čelisti i vraždícího Vetřelce. Neuhnul jsem očima před pohledem Damiena při hymně Ave Satani v klasice The Omen. Mou psychiku však nadobro rozvrátil až horor Kruh! Film záměrně připomíná ten nejtíživější sen. Postava mrtvé neteře hlavní hrdinky deroucí se z televizní obrazovky způsobila navždy trhlinu v mé racionalitě. I nejasná banalita teď může způsobit, že vidím mlžnou postavu procházet zdí…
Není nic otřepanějšího, než když krátkozraký člověk nemůže najít brýle. Vcelku běžná situace. Panika vzniká až tehdy, když skla nenahmatá na obvyklém odkládacím místě. Nedávno takhle začala zmatkovat má žena. Bylo ráno a za půl hodiny na ni ve škole čekala třída dětí, které netouží po ničem jiném víc, než aby učitel zmeškal vyučování. Po chvíli nevidomého tápání v prostoru si půjčila brýle mé. Trasu do koupelny zvládnu i poslepu. Cestou jsem ještě ze vzdálenosti pěti centimetrů ohledal okem i hmatem odkládací plochu pro brýle. Nic. Mou ranní hygienu přerušil výkřik radosti z nálezu, který vystřídal údiv nad skutečností, že se brýle nacházejí na odkladišti, kde zcela určitě před tím nebyly! Záhada zvící Blair Witch…
Než má žena, která je jinak synonymem racionálního uvažování, přišla po patnácti minutách a rekonstrukci případu á la Hercule Poirot na to, si brýle odložila při fénování do klubka korálů, aby se bez nich vrátila do ložnice a pátrala po nich na obvyklém místě. Posléze je marně hledala mou zapůjčenou optikou, se kterou našla akorát své náhradní brýle. Ty z nevysvětlitelného důvodu, po opětovném fénování, položila na odkladiště a zapomněla na to. Poté znovu bloudila bytem jak Théseus labyrintem. Nakonec skončila zas v ložnici u aktuálního pupku vesmíru, plochy pro brýle, kde nahmatala náhradní, ovšem v domnění, že našla své současné!
Zatímco má drahá choť znovu začala šmejdit po bytě, než konečně zaostřila na nešťastné klubko korálů, můj mozek šlapal vodu. Nejprve mě napadla myšlenka teleportace brýlí do jiné dimenze, pak mě oblila hrůza! Je tu ještě někdo další! Zdálo se mi na okamžik, že temná postava s obroučkami na nose mizí skrz zeď k sousedům…
Horor nebo Alzheimer v raném stadiu? Obrovskou radost z celé kalvárie ovšem měly bezprizorní děti ve třídě…