Změna emotivity je jedním z příznaků stáří. V poslední době jsem naměkko i z hloupých amerických romantických komedií. Při Melodii mého srdce, cukrkandlové a předvídatelné pohádce o roztomilém klučíkovi, jinak geniálním muzikantovi, který hudbou přivolá své ztracené rodiče, se mi tuhle oči zalily slzami. Když už jsem začal popotahovat u animované pohádky Na vlásku, napadlo mě, že něco není v pořádku. Buď je tento druh amerických filmů zralý na promítání ve filmových klubech anebo je načase objednat si strakaté bačkory důchodky…
Hollywoodští vyvolávači falešných emocí sází často na osvědčený efekt. Finále většiny romantických filmů připomíná trénink na závody v orientačním běhu. Zmatenému hrdinovi napoví empatická černošská barmanka středních let, že by měl poslechnout své srdce. Poté, co očividný fakt odkývá usměvavé osazenstvo baru, vzpomene si hrdina, že jeho láska čeká na odlet v letištní hale či na autobusové zastávce na opačném konci města. Začne závod s časem! Hrdina nejprve jede zběsile autem, dokud mu, jak na potvoru, nedojde benzín nebo jej nezastaví dopravní zácpa. Zbytek cesty běží. Ženu svého srdce dostihne na poslední chvíli a vzájemné vyznání lásky pak doprovází potlesk kolemstojících!
Orienťáku se nevyhnul ani Dustin Hoffman ve skvělém filmu Absolvent. Sám velký Woody Allen sprintoval přes celý Manhattan za svou středoškolačkou. Harrison Ford klusal v komedii Šest dní, sedm nocí dokonce s postřelenou rukou. Mentalista Simon Baker vytáhl agentku Lisbonovou ze startujícího letadla, aby ji se zmučeným výrazem konečně vyznal city a trapností scény tak zničil celý seriál…
Zručným manipulátorem s emocemi je na české scéně Jan Svěrák. Už tak smutný Tmavomodrý svět ještě víc dojímal díky očím kokršpanělky Barči. Opuštěný ruský chlapeček Kolja rozbrečel i americké filmové akademiky. Režisér pak po pejscích a dětech nasadil další emociální páku – růžového medvídka Kukyho…
Z bačkor důchodek mě naštěstí vyzul český film Jiřího Mádla Pojedeme k moři. Mladý herec a začínající režisér doslova smazal jména všech výrobců kašírovaných emocí v mé mysli! Silný příběh v krystalicky čistém provedení dětských herců mě vrátil do školních let. Znovu jsem byl na okamžik klukem, který v červených trenýrkách a bílém tílku běhá po atletickém oválu. Klukem, který se souží neopětovanou láskou k dívce. Klukem, pro kterého je svět barevný, přítomnost šťastná a budoucnost daleká…
Mádl dal svému filmu lehkost vážky a emocionální třaskavost ekrazitu, který v závěru explodoval a rozmetal mě na kousky. Krásné vnitřní ticho během scelování trvalo mnohem déle než u všech filmů, které jsem v posledních letech viděl. Kloudné slovo jsem ze sebe vypravil až za hodinu…
Řada filmů emoce předstírá. Pojedeme k moři, to je čistá a nefalšovaná emoce sama…