Hamletovská otázka „Dojíš to nebo to mám vyhodit?“ patří ke standardní slovní výbavě našich manželek. Okamžitě se mi vybaví houf hladových somálských dětí s nafouklými bříšky zoufale natahujících ručičky, jejichž strádání má na svědomí naše euro atlantická rozežranost. V tuto chvíli zosobněná mou maličkostí. Pod tíhou špatného svědomí, sugesce dotazu a pozdviženého obočí ženy jsem pak schopen sníst i jogurt s loňským datem spotřeby. Navíc s příjemným pocitem, že jsem svůj žaludek obětoval pro záchranu světa…

Pravdou nicméně zůstává, že v zemích evropské unie ročně vyhodíme doma, v supermarketech a v restauracích až 50 procent nezávadných potravin, tzn. cca 90 milionů tun potravin ročně. Toto omračující množství by patrně nasytilo všechny prázdné žaludky světa. „Głodu na was!“, říkával můj dědeček, který v dětství zažil strádání, a plýtvání jídlem se mu příčilo. Nevím, co by řekl, kdyby se dožil současného nakupování potravin v obchodních řetězcích. Vyděsil by jej už obří pojízdný koš, který by pojal i munici pro četu pešmergů. Co teprve, kdyby spatřil hromady všeho, co se dá sníst, které do těchto nákupních náklaďáků vkládají spoluobčané. Jsou tací, kteří mají doma zásoby levné mouky na deset let, a z obchodu by si odvedli i živého pštrosa, kdyby byl v akci…

Zoufalství nad mou vybíravostí v jídle, které se projevuje dlouhým a bezradným zíráním do otevřené a především plné ledničky, často dohání mou drahou polovičku k fatalistickému povzdechu: “Já už nevím, co ti mám kupovat?!?“. Onehdy se pokusila oslovit mé zhýčkané chuťové buňky kulinářskou novinkou a pátrala po receptu na nějaký mls…

Vzhledem k tomu, že u nás doma pořady pana Pohlreicha, Hrušky či druhořadých herců, nefrčí, hmátla manželka po příloze MF Dnes „Doma“. Už při pohledu na obrázky se zdobně aranžovanými jídly se nám sbíhaly sliny, také názvy jako Okatá pánev nebo Banánové potěšení slibovaly mnohé. Kuskusoví medvědi na dršťkách ještě vzbudily zájem provázený úsměvem. Ale název Krkatá zelenina už zněl divně. Co teprve recept. „Zeleninu smíchejte s kuřecími krky, pro začátečníky, kteří ještě maso s kostmi neokusili, doporučujeme krky rozsekat na malé kousky“. Všechny fotky výtvorů doprovázel obrázek vysmátého kokršpaněla v kuchařské čepici a s vařečkou v tlapce…

Absurdní jídlo pro psy á la grandhotel vypadalo líp než Babicovy dobroty. A možná i lépe chutnalo. S odkazem na hladovějící Somálce, kteří by psí menu zblajzli bez mrknutí oka a ještě by vylízali talíře, lze jen konstatovat, že se naše západní civilizace rozežraná přebytkem a luxusem řítí do katastrofy…

„Wielki bat a mały dwur“, doporučil by moudře děda…