Ukrajinu jsem navštívil celkem třikrát v letech 1995, 2006 a 2008. Respektive pouze její nejzápadnější výspu, Zakarpatje . Zlákala mě drsná romantika příběhu zbojníka Nikoly Šuhaje a jeho milé Eržiky. Chlapácké zvolání „Jiní jsou jiní, rybko moje! A já jsem já!“ z hry Balada pro banditu v mé představě ještě doznívalo jako ozvěna v hlubokých koločavských lesích…
1995. Výprava Syndikátů novinářů Ostrava. První dny na Zakarpatsku jen mlha. Hory vidět nebylo, zato jsme měli před očima šedivé vesnice s rozpadajícími se dřevěnými domky, občas se mihla oprýskaná budova s viditelným nápisem TJ Sokol, rozbité blátivé cesty a skupinky Rusínů vyhlížejících jak na Olbrachtových fotkách, vše zasazené do přetrvávajících reálií komunistické nevzhlednosti. V „magazinech“ pouze dva druhy vodky, chleba, okurky a jakési zavařeniny. Místo pokladny kuličkové počitadlo zvané „sčot“. Pak se konečně ukázalo slunce a s ním i dech beroucí krása karpatských hor. A také Koločava. V temné komůrce Muzea Ivana Olbrachta v ještě temnějších prostorách školy nás přivítala osoba jak z jiného světa. Natálka, sympatická učitelka, která maličké muzeum vybudovala navzdory protivenství místních úřadů a závisti občanů. Ke hrobu Šuhaje jsme pak stoupali blátivou cestičkou posetou kozími bobky a nakonec přelézali dřevěný plot. Loupežník Nikola našel poslední odpočinek pod hliníkovým dvouramenným křížem, plamen svíčky chránil před větrem plechový kýbl s vystřiženým dnem. Kolem keře obsypané červenými bobulemi brusinek a nádherné panorama hor…
2006. Výprava učitelů české školy z Jablunkova. Do Koločavy jsme se tentokrát vydali pěšky z vesnice Usť – Čorna přes horské sedlo pod vrcholem Strimby. Louky, oborohy, volně pasoucí se koně, nedotčená příroda. Při sestupu do údolí mi došlo, že během těch jedenácti let dorazila na západ Ukrajiny „civilizace“. S klesající nadmořskou výškou rostlo množství odpadků. V samotné Koločavě jsme se už doslova brodili plasty. Břehy dravé řeky Tereblji se proměnily v skládku. „Dvakrát do roka přijde povodeň a všechno odnese do Rumunska“, říkají místní. Opět nás vítala Natálka v novém penzionu Četnická stanice, který vznikal rekonstrukcí bývalé služebny československých policistů. Původně rozpadlým barákem místo důchodu jí stát kompenzoval tragickou smrt prvního manžela. Památku Olbrachta, Nikoly a romantiku dávných časů mezitím vzkřísila nesmírnou pílí a nadšením do podoby atraktivního turistického produktu. Muzeum už sice přenesla do nových světlých prostor, budova školy však vyhlížela stejně tragicky. Katastrofální byly především záchody pro žáky, které se nacházely v podlouhlé barabizně na školním dvorku. Do Koločavy už tehdy jezdily za Nikolou stovky Čechů, přístup na hřbitov ani hrob sám se ovšem nezměnily. Bláto, bobky, plot, hliníkový kříž a děravý kýbl…
2008. Výprava Sdružení obcí Jablunkovska. Nové povrchy hlavních dopravních tepen a benzinová čerpadla západního střihu. Obojí mizelo s blížící se Koločavou. Všudypřítomných odpadků viditelně ubylo. Rekonstruovaná budova penzionu Četnická stanice už splňovala nároky turistů, především na hygienu. Což se, bohužel, stále nedalo říci o škole, kde se podařilo pouze vymalovat chodby bílou barvou. „Magaziny“ nahradily obchůdky s evropským zbožím. Přístupová cesta ke slavnému vršku s hroby Nikoly a Eržiky uprostřed brusinek? Bláto, bobky, plot, kýbl…
Resumé: Měl jsem možnost spatřit Zakarpatsko v dějinné proměně, kdy mizel absurdní a devastující komunismus a nastupoval stejně absurdní kapitalismus po Ukrajinsku. Místním obyvatelům se podařilo v krátkém čase poničit to, co přetrvalo i za Sovětského svazu. Panenskou přírodu a nádherné dřevěné stavby, například vzácnou hráz splavovací nádrže z 19. století na Černé řece. Koločava se zvedá pomalu a těžce. Neúnavná Natálka bojuje dvacet let s leností a závistí místních, kteří nedokáží zužitkovat romantickou legendu, kterou Čechy naočkoval Ivan Olbracht…
Původně jsem chtěl text pojmout jako ironickou radu Ukrajincům, kterak důstojně prohrát válku ve stylu známé komedie „Myš, která řvala.“ Po úvodních větách jsem se ale roztesknil a uvědomil si, že o tamější občanské válce nelze žertovat. Ukrajinci jsou nám bližší, než se většině z nás zdá. A vzhledem k tomu, že nezdolná bojovnice za lepší Ukrajinu a kamarádka Natálka Tumarec má dva dospělé syny, je pro mě toto téma příliš osobní…
Nevím, jak to v Koločavě vypadá dnes. Nemám žádné zprávy. Mám jen obavy. A naději, že šílený konflikt skončí a svobodná Ukrajina vstane z popela…
K literatuře, která proslavila nějakou oblast, osobně se mi hodně líbilo dílo Smrt si říká Engelchen (Ladislav Mňačko), jehož děj čtenáře zavede na Valašsko, do moravské části Beskyd. Také Petr Bezruč významně přispěl ke zviditelnění (hlavně) Slezska a jeho Slezské písně jsou velmi zdařilé, ačkoli přiložený slovníček (kvůli užitému nářečí) není úplně přesný. 🙂
Co se Ukrajiny týče, dle mého těžko soudit, co se tam vlastně děje (média zveřejňují pouze to, co chtějí), radilo by se dobře, horší je jednat. Nicméně pravda je, že si nejspíš plně neuvědomujeme, jak blízko nás tento konflikt vypukl…
S pozdravem,
Prakticky – nepraktická
Zdravím PN. Opět děkuji za komentář. Vlastně každý román přibližuje, respektive proslaví nějaké místo, včetně děl Maye a Sienkiewicze. Což je sranda, protože první navštívil prérie až k stáru, druhý na Litvě nebyl nikdy:-)…
Ano, některá fakta jsou opravdu vtipná. 🙂 Románům Karla Maye se museli smát snad všichni indiáni i obyvatelé blízkého východu (po amerických prériích přišla na řadu Persie (V říši stříbrného lva I – VIII). Mám to potěšení vidět tyto tituly u sebe v knihovničce (výtisky ještě z minulého režimu, kus za 40 Kč :D).
Stejně tak se nemohu nic než smát, když všichni ti experti přes literaturu, profesoři a kdo ví, kdo ještě, rozebírají dílo J. R. R. Tolkiena a vehementně tvrdí, že je toto dílo inspirováno 2. světovou válkou, přičemž Tolkien sám se od tohoto postoje v předmluvě Pána prstenů distancuje. 😀
S pozdravem,
Prakticky – nepraktická
Indiáni se moc nesmáli, neboť za a) neuměli číst, za b) byli mrtví, c) leželi ožralí v rezervacích:-)! Peršané a divocí Kurdové měli tehdy stejné starosti jako dnes, zabíjeli se:-). Jinak na předmluvy k románům vesměs kašlu:-). A totéž doporučuji tobě:-)…
Také je mi moc líto oblasti Podkarpatske Rusi….několikrát jsem navštívila oblast Siněvirského parku – nádherná příroda, člověk se šplhá serpentinami vzhůru k jezeru – dýchá čerstvý vzduch tam, kde již voják auta nepustí a najednou těsně před vrcholem kolem nás prosviští několik žigulíků….obdivuji Natalku z Koločavy, která se dala jinou cestou než ostatní a neměla to jednoduché, přesto ostatním ukázala, že to jde využit tradic a historie a také díky ní se mnozí návštěvníci za milovali do tohoto drsného, ale přesto kouzelného kraje…i já vzpomínám na cesty za Nikolou na hřbitov – blátivou cestou a přes plot…pak ale nastala najednou změna – k hlavní bráně (zamčené) byly postaveny dřevěné schody, určené vlastně pro nás turisty… Místní moc na hřbitov nechodí…ale v létě, když dozrávají borůvky a brusinky, je tu plno dětských mlsných jazýčků…a jednou se to stalo i mě s Natalkou, že pro borůvky jsme nedošly k hrobu Eržiky…
Mám ráda Užhorod s „mini památníkem“ věnovaném vojáku Švejkovi, místní hospůdky, procházku skanzenem…mám ráda atmosféru tržiště v Chustu v protikladu s novým, stále ještě nedostavěným pravoslavným kostelem…mám ráda Mukačevo, vesničky s dřevěnými kostelǐcky… Ale hlavně se mi líbí setkávání a povídání s místními lidmi…a to mi moc chybí – kdo ví, kdy se tam zase podívám…
Díky, Kamilo, za hezký komentář. Můj článek je samozřejmě účelovou zkratkou. Kdybych psal skutečné vzpomínky, byl by mnohem delší. Všechna místa, která jsi popsala, znám. Siněvirské jezero je krásné, obešel jsem jej několikrát, ale nejvíc vzpomínám na starého Rusína, kterého zlákalo české pivo. Dojatě nám vykládal, že z okolí bojovalo až 80 chlapů za II. světové války ve Svobodově armádě, přežil Duklu. Bohužel, na rozdíl od mnoha kamarádů se z Prahy vrátil domů. Bylo na něm vidět, že hořce lituje. Zavedl nás domů, Do Siněvirské Poljany, kde se čas zastavil v 18. století. Ta vzpomínka na „magazin“ je odtamtud. Gruzavik tehdy přivezl chlapy z lesa. Popadali z korby do bláta jak byli opilí…
Na tržišti v Chustu kamaráda okradli. Místní polda konstatoval, že to byla buď mafie nebo cikáni. Chopil se pátrání tak vehementně, bylo mu hanba, že za dvě hodiny byl zpět s ukradeným pasem a prázdnou peněženkou. Zvolil cikány, podle mě rozvrátil několik táborů…
Skanzen v Užhorodu je krásný, stejně jako mukačevský zámek. Schody na hřbitově postavili, to je pravda, ovšem místo, aby otevřeli bránu, člověk po schodech vystoupá nad ni a pak sleze dolů, nepochopitelné!!!
Samotné Natálce jsem v roce 1997 zorganizoval týden u nás, takovou naučnou cestu po muzejích v Třinci, Těšíně a Opavě, aby načerpala inspiraci pro svou práci. V Jabku u mě doma byla dvakrát. Je to neskutečná ženská! Kdyby jí ti místní závistiví lenoši pomohli, byla by z Koločavy díky Čechům prosperující obec…
Nicméně taky mi Koločava chybí, kdo tam jednou byl, chce se ještě vrátit. Ten kraj má zvláštní kouzlo…
Já pevně věřím, že se tam zase brzy vrátíme…. A že to nedopadne jak ve filmu Pelíšky: “ dávám bolševikovi rok – maximálně dva“…