Krásná a podmanivá je naše beskydská krajina. Když se člověk rozhlédne vůkol, spatří reliéf hor a údolí zvlněný jak tělo Scarlett Johansson a také baráky rozseté všude po krajině hustěji než Babišova biořepka. Kdyby chtěl nějaký militantní ekolog zredukovat naši slezskou roztříštěnou zástavbu a uvolnit místo pro migraci lesních zvířátek, stačilo by prosadit zákon s lokální působností, který by nařizoval obyvatelům Těšínska vrátit stavební materiál vyvezený, přesněji ukradený v posledních 60 letech z Třineckých železáren. Polovina domů včetně plotů a garáží by se zřítila…
Něco málo o tom vím. Nestavěl jsem rodinný dům, tehdy ani teď, neorganizoval jsem kontrabandy ani jsem z nich nikdy neměl osobní prospěch. Byl jsem však účastníkem tohoto regionálního fenoménu, který trval do počátku 90. let minulého století, jakožto závozník šoféra modré nákladní Avie A31 Turbo, která rozvážela tlakové láhve s kyslíkem a acetylenem, tzv. flaški, nezbytné pro svařování plamenem. Naše osádka měla na starosti západní část „werku“, jak se od jejich vzniku říká železárnám, počínaje koksovnou, energetikou, přes mechanické dílny, slévárny, drobné kolejivo až po válcovny a další provozy. Kolegové z druhého vozu obhospodařovali ocelárny a vysoké pece…
Bylo mi už dvaadvacet, nechtělo se mi nechat se dva roky buzerovat na vojně. Rok práce závozníka na flaškách byla čekací lhůtou na těžkou práci dělníka rovnací linky válcovny, která umožňovala půlroční náhradní vojenskou službu. Sametová revoluce se ještě nacházela za vzdáleným horizontem, klíče cinkaly jen za opaskem a krádež socialistického majetku brali zaměstnanci werku se samozřejmostí nabídky švédského stolu. Vyváželo se vše, co šlo doma upotřebit. Od válcovaného drátu a ocelových tyčí po vlastnoručně vyrobené sekerky. Právě hřebínkovou, plochou či profilovou ocel nejlépe zakryly ony flašky naskládané na korbě avie. Vlastní werk a koksovnu dělily dvě vstupní brány, tudíž volný prostor pro kontraband. Oblíbenou hru na četníky a zloděje doplňovala vesměs laxní závodní stráž, tzv. werkšuci. Legendárním a hlavně nesmlouvavým postrachem všech byla osoba nejasného pohlaví zvaná „świyćiwilk“. Údajně šlo ženu…
Než jsem nastoupil do železáren, obcházel jsem velké tlakové láhve desetimetrovým obloukem kdykoliv připraven vrhnout se na zem. Obřad zasvěcení na první šichtě byl prostý. Řidič Bohuš sklopil postranici, povytáhnul flašku přes hranu korby a třísknul s ní o betonovou podlahu provozní haly. Musel samozřejmě zachytit hrdlo, aby mu setrvačností nevyrazila láhev zuby. Občas odletěla ocelová čepice, takže jsem trénoval i reflex. Za pár dní už jsem třískal s flaškami s bravurou starého mazáka. Výhodou byly zvýšené plošiny v úrovni korby, takže stačilo láhev jednoduše zvednout a odkutálet. Tato vymoženost se ovšem nacházela jen na některých provozech…
Řidič našeho modráska tou dobou stavěl barák a v umění vyvážet z podniku cokoliv upotřebitelného dosáhnul mistrovství. Jednou jsme z koksovny odváželi i jakýsi motor. Velitel Bohuš mi jej umístil rovnou pod nohy. Kolena jsem měl tudíž pod bradou a srdce v kalhotách. Werkšucovi stačilo otevřít dveře, což k mé úlevě neučinil. Položil pouze otázku: “Tuž jak, syncy, dobro šichta?“. Když mu kolega s úsměvem odpověděl, že „fajno“, mávnul rukou a pustil nás. Odměna za spoluúčast na lupu přišla posléze. Bylo horké léto a šofér mi přikázal, abych si vzal do práce plavky. Flaški jsem rozvezli do půl jedenácté a Bohuš zamířil na malé zastrčené koupaliště na Podlesí. „Kaj trčíte?“, uvítala nás osádka druhé avie. Dělníci v ocelárně už půl hodiny vesele svařovali…
Léto roku 1988 bylo výjimečně teplé…