Letní reminiscence

Etapa mých prázdninových cest s rodiči trvala necelých deset let. Emocionálně začala dětským nadšením a končila vzdorovitým pocitem trapnosti z rodinné šarády, které jsem se musel účastnit. Spektrum odborářských zájezdů do zajímavých destinací bylo v 70. letech minulého století široké, nabízelo ubytovny po celém Československu, Maďarskou lidovou nebo Německou demokratickou republiku. Dostat se k moři do „Jugošky“ bylo obtížné, do Polska nemožné. Pokud chtěl člověk vidět Paříž, Londýn nebo se koupat v kapitalistickém moři, musel rovnou emigrovat…

Horní malá Úpa, Krkonoše, 1973 – V restauraci obřího horského střediska nabízeli guláš na deset různých způsobů. Tatínek se rozhodnul je všechny ochutnat, takže jsme v podstatě celých čtrnáct dní k obědu nic jiného nejedli. Zbytek vzpomínek mi halí mlha, ze které vystupuje návštěva příhraničního polského městečka Karpacz, kde jsem si gulášovou kůru zpestřil příšerně sladkými bonbony zvanými „kruwki“ a udělalo se mi nevolno. Nedávno jsem našel v krabici černobílou fotku, na které jsem já, sestra a vyřezávaná kreatura jakéhosi zvířete, patrně posledního krkonošského medvěda…

Miskolctapolca, Maďarsko, 1974 – Termální koupaliště v jeskyni ve mně budilo hrůzu. Dobrovolný vstup do tohoto prostoru nepřicházel v úvahu. Chodbou ve skále mě k bazénu dovlekl až svalnatý tatínek. Do vody mě však nedostal. Mával jsem nafukovacími křidélky, mrskal sebou a vřískal jako pavián. Tatínek pak musel vysvětlovat kníratým Maďarům, že jsem jeho dítě a že mě opravdu nechce utopit. Uklidnil jsem se až poté, co mi rodiče koupili westernovou flintičku kapslovku, která vypadala přesně jako Old Shatterhandova opakovačka. V televizi pouštěli přenosy z fotbalového mistrovství světa v Německu. Fandil jsem Polsku a plešatému útočníkovi jménem Grzegorz Lato…

Pec po Sněžkou, 1975 – Krkonoše podruhé a naštěstí bez gulášů. Přidělili nám jakýsi srub, který vypadal, jako by jej před 30 lety opustili Němci. Když jsme konečně vypáčili okenice, našli jsme pod oknem hovno. Tatínek ztropil na recepci kravál a chatku jsme dostali novou. Rodiče rozhodli, že opět navštívíme Karpacz. Fronta aut k hraničnímu přechodu měla snad kilometr. Už tak rozezlenému otci ruply nervy, dupnul na plyn a začal všechny předjíždět. Celníci nás samozřejmě vykázali zpátky na konec fronty. Couvali jsme dlouhou ulicí hanby, zatímco nám spílal a nadával dav lidí, kteří mezitím vystoupili z aut. Maminka dodnes říká, že se v životě tak nestyděla…

Seddinsee, Berlínská jezera, NDR, 1981 – Bylo mi 15 a cítil jsem se dospěle. Smířil jsem se s tím, že nic trapnějšího, než dovolenou s trapnými rodiči nezažiji. Záhy po příjezdu mě však vzala do party skupina mladých z našeho zájezdu ve věku od 17 do 21 let. Byli už nezávislí na rodičích a především měli, na rozdíl ode mě, nemalé kapesné. Zábava začala. Navíc jsem poznal německou dívkou jménem Elke, která brigádničila v kuchyni. Měla malá prsa a tmavé vlnité vlasy až po zadek. Vystačili jsme si s frází „Ich liebe dich“ a se zamilovanými pohledy do očí. Zdejší borové lesy rostly z pískového podloží plného mravenců. Nevadilo nám to. Svět byl báječný. V půli pobytu slavila jedna členka party narozeniny. Dospělí nakoupili levný koňak. Ovšem místo párků na opékání přinesli párky na zapékání, které v kombinaci s alkoholem způsobily, že jsem se po půlnoci mátožně potácel k bungalovům. Nebýt Elke, která mě podpírala, skončil bych v jezeře. Otec si povzdechl směrem k mamce „To jsme se dočkali“. Zbytek výčitek jsem neslyšel, protože jsem měl hlavu v klozetu. Nazítří nás čekala návštěva Berlína včetně Pergamon muzea. Maminka, která mě přivedla k lásce k historii, se těšila, že si společně prohlédneme slavnou Ištařinu bránu z Babylonu. V ten den mě však s dějinami spojoval pouze fakt, že jsem vypadal jak chodící mumie faraona Ramesse II., bylo mi prostě zle. Otec držel bobříka mlčení a z neznámého důvodu skupoval v obchoďáku na Alexanderplatz německé šle. Byla to má poslední dovolená s rodiči. Elke už jsem nikdy neviděl…

Vysněný „Západ“ jsem viděl až v roce 1995, kdy jsme jeli s manželkou na dovolenou do Španělska. S nosem nalepeným na sklo jsem nespustil oči z krajiny…