K stáru se mi zbláznily chuťové pohárky. Zaznamenal jsem odklon od mých oblíbených sardinek, což je možná dobře, protože jsem jich za desítky let pozřel celá hejna a plundroval Atlantik, zato jsem si oblíbil med, nakládané okurky a jogurty, kterým jsem se dřív spíš vyhýbal. Změna byla tak překvapivá, že jsem si málem koupil Mamatest. Obzvlášť jogurty jsem musel mít každý den. Ty tradiční jihočeské z Madety. Když lžička pronikala tenkou krustou skrz hustou jogurtovou kulturou až k jahůdkám dole, byl to jakýsi proces deflorace. Nezdravé opojení uťala dceruška. Informovala mě, že jím místo ovoce mrkev nebo červenou řepu. A navrch kukuřici. Z té se vyrábí glukozový sirup, levná náhražka cukru, obsažená v každém jogurtu. Barvitě mi vylíčila, že tento mor se nachází také v sladkých limonádách, sušenkách, pečivu, šunce, uzeném mase, snídaňových cereáliích a dalších potravinách. Připadal jsem si, že zoufale kličkuji v minovém poli. Pokud nechci do měsíce zcepenět, zbývá mi chléb s vodou. Ouha! Pouze voda, v pečivu je lepek! Svatá nevědomosti…
Čím více informací, tím větší stres. To platí nejen ve stravování. A jak se říká, ve stresu žije osm lidí z deseti, zbytek je v zahraničí. Pryč jsou ty zlaté časy, kdy jsem se čerta starého zajímal, co je v jídle. Tedy pokud jsem zrovna neobjevil v rohlíku chrousta. Jako děcka jsme chodili „na zlodějku“ do zahrad se záhonky a ovocnými stromy. Mrkev či jabko jsme maximálně otřeli o kalhoty a promnuli v ruce a už jsme je chroupali. Dnes rodič drhne každé hrozno zvlášť, jen aby potomek náhodou neochořel. Na čundru nikdo nezkoumal informace na konzervách, které tam navíc ani nebyly. Přesto „trenčianský párok s fazulou“ chutnal skvěle, to už nehovořím o leču nebo vepřovém ve vlastní šťávě. Babička kupovala zásadně „cielynce knaczki“, pokud vůbec byly na pultech. Svět byl jednodušší. I co se týče jogurtů. Ovocný měl na víčku červený pruh, bílý žádný. Vůbec nechápu, jak jsme v tom reálném socialismu mohli přežít?!? Dnes má člověk na výběr milion druhů a značek jogurtů. S kukuřicí…
Když se ovšem skutečně zamyslím a zavzpomínám na 70. a 80. leta, a především sundám růžové brýle, vidím kvalitu většinu tehdejších potravin jinak. Ve špinavých masokombinátech semleli soudruzi krávy či prasata, které chovali v uzavřených tmavých věznicích, s potkany či hmyzem vesele žijících ve fabrice na uzeniny. Ty se následně prodávaly ve špinavých „masnách“, ze kterých by dnešního hygienika trefil šlak. Pak onen „knaczek, toczuny nebo preswurzt“ zabalila otrávená prodavačka do papíru a pleskla jím na špinavý pult před zákazníka, který měl radost, že uzeniny se po stání v kilometrové frontě dočkal…
Vypadá to, že vědomost škodí jako nevědomost. Tak nevím. Jdu si natočit kohoutkovou…