Retro

V roce 1972 už normalizace spokojeně předla jako líný kocour s plným břichem. Naši hokejisté vybojovali zlato na mistrovství světa v Praze. V imperialistické Americe započala budoucí aféra „Watergate“. Z letní olympiády v Mnichově přivezli zlaté medaile diskař Daněk a zápasník Mácha. Na Měsíci, jak to tak vypadá, naposled stanula lidská noha. Narodil se hokejový génius Jaromír Jágr, na svět přišly budoucí česká filmová sexbomba Markéta Hrubešová a zpěvačka Darina Rolincová. A v Třinci nastoupil do první třídy malý Péťa. „Pole už jsou dávno holá, hola škola na nás volá, a my jdeme, mámo, táto, ať je zima nebo bláto“, svolával tehdy socialistické prvňáčky básník Hrubín…

Vzhledem k tomu, že se to stalo před sto lety a mé vzpomínky jsou vybledlé jak fotky císaře Franze Josefa, vím pouze, že tutově nepršelo. Prvního září jsem měl na sobě světle hnědý baloňáček a tmavě červené tričko z límečkem, které vyrobili v nějaké chemické továrně na umělá vlákna. Polyester tenkrát letěl. Sice se nemačkal, zato se člověk potil jako cyklista během Závodu míru. Fungl nová školní brašna vypadala jako aktovka účetního z třineckých železáren. Tuhá useň hnědé barvy, uvnitř dvě přihrádky a na dvou předních kapsách kovové spony na secvaknutí. Takto švihácky oháknutého mě maminka dovedla do školy. Toto musela učinit minimálně třikrát, než jsem si zafixoval cestu z Janáčkovy ulice v Lyžbicích k IV. ZDŠ. V lavici se sklapovacími sedátky a otvorem na kalamář jsem seděl s kamarádem z baráku odnaproti, taky Péťou. Tehdy to jméno zkrátka frčelo…

Slabikář byl krásně červený, na něm pionýři sadili stromek, chlapec pouštěl letadlo a holčička držela balonky. Soudružka učitelka měla módně natupírované blond vlasy a byla moc hodná. Říkanky k jednotlivým písmenům abecedy mi hlavou běží dodnes. „Alenko stůj, auto houká, na něm v pytlích bílá mouka, auto mouku rozváží, z velikého nádraží“ nebo „Letadlo letí nad řekou, letí na cestu dalekou, po Labi plují lodičky, jsou jako malé rybičky“. Když hodně zavzpomínám (a mrknu na google), naskočí mi také „Ovečky se pasou samy, jehňátko se drží mámy, okolo ovce se točí, ta z něho nespustí oči“. Později jsme se dostali k sofistikovanějším textům, jako byl třeba dopis ve znění „Milý Pepo! Máme milé tele. Ota mu nosí seno. Tele se nají. Je to milé tele. Jana“…

Byť neznám dnešní slabikáře, určitě v nich máma nemele maso, zmizely mísy, méně se solí. Prvňákům nikdo nesugeruje, že se holky jmenují Ela, Ola či Míla, když ve třídě jsou Anetky, Johanky či Šarlotky. Taky Jula už nejezdí sama a Pepa ztratil sílu. Nevím, na co budou za čtyřicet let vzpomínat dnešní děcka, ale hlášky z našeho socialistického slabikáře plného mletého posoleného masa zlidověly, staly se fenoménem stejně jako citáty z Cimrmana…

Ještě si vzpomínám, jak maminka přišla z první třídní schůzky. Byla náramně spokojená. Soudružka učitelka mě údajně chválila za to, že sedím v lavici s rukama za zády celou hodinu jako přibitý a nespustím z ní oči. Prý kdyby mě neviděla o přestávce běhat s ostatními kluky, myslela by si, že se mnou není něco v pořádku. Byl jsem tehdy moc hodný chlapeček. První poznámka přišla až ve druhé třídě. Nicméně respekt k autoritám mě samozřejmě provází podnes. Fakt že jo…

Ať už kocour normalizace spal, prskal či škrábal, prožil jsem dětství jako v peřině za pecí. Musel jsem nejprve dospět, abych našel dírku v železné oponě, skrz kterou jsem zahlédl, že skutečnost je jiná než píší v Rudém právu. Svět v roce 1972 byl v mých dětských očích barevný a především bezpečný…

Moc si přeji, aby se v každém slabikáři opakovala ona lehce vyslovitelná věta „Jó, my se máme!“