Na podzim se sklízí jablka a víno a v televizi se pravidelně tančí a zpívá. Zatímco ve veřejnoprávní show Stardance aneb Když hvězdy tančí, předvádějí „celebrity“ nejrůznější pohyby a někteří dokonce tancují, v komerční šarádě Superstar děti od 15 do 20 soutěží ve zpěvu. První nabízí kultivovanou zábavu s výjimkou pohledu na Lukáše Pavláska, který vypadá i tančí jako idiot, Superstar staví na objevování talentů a dojemných příbězích účastníků, kteří po vyřazení většinou v slzách hovoří o promarněných životních snech a šancích. V mé minulosti také bývaly chvíle, kdy se mi zdálo, že tančím a zpívám jak Michael Jackson. Zpravidla tehdy, když mé chabé IQ ještě snižoval alkohol…
Jako dítě jsem musel o Vánocích u stromečku zpívat shromážděné rodině Masarykovu zamilovanou lidovku “Ach, synku, synku”. Což byl paradox, protože nám všem teklo v žilách víc polské krve než v Nedbalově operetě. Můj tklivý zpěv uchvátil rovněž soudružku učitelku hudební výchovy na základní škole, která mě zařadila do sborečku k sedmi děvčatům a vysílala do třineckých železáren zpívat tamním soudružkám k MDŽ. Má kariéra sboristy ovšem skončila v sedmé třídě, když začaly stávkovat mé hlasivky a tenor se rozhodl postupně přejít v baryton. Nového hlasu jsem se o pár let později snažil využít při svádění děvčat zpívaje Krylův hit “Bratříčku, zavírej vrátka”. Marně. Během prvních let mého starostování, v době, kdy nás na městském úřadě pracovalo pět a půl a po práci a na společných akcích byla sranda, jsem uchvacoval zpěvem polsko ukrajinské písně “Hej, hej, hej sokoły“, neb jsem si na rozdíl od členů zdejší menšiny pamatoval všechny sloky. Na zpěv jsem definitivně zanevřel po neslavném extempore na rynku během silvestrovské oslavy v roce 2003, kdy jsem zpíval opilý do mikrofonu z podia státní hymnu v domnění, že ji zpívám jako Karel Gott…
Když nepočítám dětské křepčení za zpěvu písně „Eliška, Eliška, nebyla pyšná“, narazil jsem na skutečný tanec až ve druháku na gymplu během vštěpování základů společenského chování pubescentům. Namluvit si s předstihem hezkou partnerku do tanečních představovalo přemoci vrozenou plachost. Na spolužačku a zároveň sousedku Martu jsem si romanticky počíhal před barákem u popelnic, kam jsem šel záměrně vynést odpadky. Kupodivu souhlasila. Když se dívám po třiceti letech na naši společnou fotku, vidím vyjukaného, hubeného, bezvousého kluka s delšími vlasy a lennonkami na nose. Vedle něj usměvavá mladá žena. Nicméně tanec nám šel. Z nabytých dovedností jsem pak těžil celá léta. Má žena dokonce tvrdí, že jsem ji kdysi oslnil tancem. Mimo jiné, samozřejmě. Později byla má taneční bravura přímo úměrná zkonzumovanému alkoholu. Na „vilijovkách“ městského úřadu jsem pak exceloval kozáčkem. Když jsem k němu zanotoval „Hej, sokoły“, božský Michael se mohl jít schovat. I se svou měsíční chůzí…
Už deset let abstinuji. Kupodivu nezpívám ani netančím…
Taky dobře…