Bizarní, krvavé, masakrální. Takové jsou vraždy, které nás běžně obklopují. Zločinec zaživa oběti vyřízne srdce, pak ji namaluje rtěnkou na tvář široký úsměv klauna a posadí ke stolu ke třem stejně zmalovaným figurínám. Manžel odřeže své ženě, opět za živa, temeno lebky motorovou pilou. Vrah hodí svázaného chlapa do výběhu hladových argentinských dog, které jej roztrhají. Zaživa, jak jinak. Další psychopat nechá člověka zemřít hlady a podchlazením, pak jej napíchne na kůl a probodne mečem. Aby toho nebylo málo, omotá jej exotickým hadem. Brutalita tzv. Islámského státu? Nikoliv. Jen pár příkladů z populárních detektivních bestselerů. Čteme je, díváme se na ně, mnohdy nám to už ani nepřipadne divné. Spisovatelé a scénáristé jen nabízejí to, po čem je poptávka…
Populární dánsko-švédský seriál Most (Bron), nejnovější knižní hit Jo Nesbøa Syn a český seriál Labyrint, z nichž jsem brutální násilnosti vybral, jsou jen špičkou ledovce explicitního zabíjení, kterého si dnes žádáme. Posledně jmenovaná desetidílná detektivka byla na české poměry výborná a napínavá až do konce. Na poslední díl jsem čekal jak na výplatu. Skvělé. Když opadly emoce, došlo mi, že režisér Strach nechal zemřít dva ze tří hlavních hrdinů a dohromady pozabíjel devětadvacet lidí, možná třicet, při počítání jsem dvakrát ztratil nit a musel začít znovu. To bylo víc než v obou sériích mysteriózní americké trilogie Temný případ a filmu Mlčení jehňátek k tomu. Doháníme svět. Proč by tedy měli džihádisté pouze bacit oběť po hlavě válečkem na nudle, když v televizi vidí, že nás ve skutečnosti rajcuje něco mnohem pikantnějšího?
Přitom rada Vacátko v Hříšných lidech města pražského a jeho detektivové Bouše s Brůžkem ze „Čtyřky“ nemuseli řešit sériového vraha z Dejvic, který vyřezával obětem tělesné orgány, aby si získali oblibu u diváků. Stačilo, když kasař Pěnička zapíchne kudlou kolegu Toufara, protože mu přebral jeho milou, lehkou děvu zvanou Paraplíčko, a vyhnal ji zpět na ulici. V seriálu Případy 1. oddělení, který byl inspirován skutečnými kauzami, pátral tým kriminalistů po zločinci, který přepadával osaměle žijící starší ženy, z nichž některé útok nepřežily. Tam, kde nestačí příběh ze života a mistrovství herců jako Marvan, Filipovský, Bohdalová, Polívka či Vetchý musejí scénáristé šokovat napichováním obětí na kůl či řezání hlav motorovou pilou…
Teď jsem se trochu ztratil. Jaká je vlastně pointa článku? Patrně pisatelova psychická roztříštěnost. Včera jsem dočetl Nesbøa, zhlédl dva díly nové řady seriálu Most a večer si pustil Teorii Velkého třesku…
Měl bych přestat moralizovat. Jsem jeden z těch narušených konzumentů detektivek, kteří vytvářejí poptávku…