Werkowy cug

Já ledačím už byl v tom božím světě, tvrdím s Janem Nerudou. Mimo jiné také dělníkem na rovnacím stroji sloužícímu k úpravě válcovaného materiálu v Třineckých železárnách. Tady se s básníkem názorově rozcházím. V železárnách, po našemu „werku“, jsem nebyl rád. Těžká práce na nepopulárním provoze však skýtala zásadní výhodu. Bylo jí možno nahradit dvouletou základní vojenskou službu. Rok a půl dřiny a půl roku na vojně. Nekupte to, když je vám třiadvaceti, jste ženatí a máte malé dítě. Má doba železná začala právě před 26 lety…

Nejedná se o žádné jubileum. Píšu o tom jen proto, že jsem jel včera náhodou vlakem 14.08 z Těšína do Návsí. Slavný „werkowy cug“, který rozváží dělníky po šichtě po „Goralii“ stavěl v 14.14 ve stanici Třinec – Konská, tedy tam, kde jsem před čtvrt stoletím chmurně vystupoval „na ni“ a vesele nastupoval „po ni“. Kolem mě si ztěžka posedali chlapi, v jejichž tvářích byla vepsána léta práce ve werku, a začali zasvěceně diskutovat na téma čerstvých změn v jízdním řádu vlakových a navazujících autobusových spojů. Jakmile po pěti vteřinách zaznělo první „kurva“, pestré vzpomínky na šedou dobu konce totality okamžitě naskočily. Jakoby to bylo včera…

Zpočátku mi práce na tzv. rovnačce připomínala úvodní scény ze slavné grotesky „Moderní doba“, kdy Chaplin utahuje šrouby jakémsi výrobku na běžícím páse, kterému lze stačit jen zoufalým šíleným tempem práce. Zkušená parta vyhlížející jak The Addams Family, které jsem byl přidělen, na mě řvala „dupej, dupej, dupej!“, což je ekvivalent českého „jedem, jedem, jedem“, abych jim stačil a nebrzdil rovnání. První tři měsíce jsem měl pocit, že mi podobně jako Charliemu hrábne, neboť jsem „vinkle, flahajz a kulatinu“, tedy válcované profily, přehazoval i ve snu. Když jsem se konečně hecnul a srovnal s parťáky krok, přijali mě mezi sebe. Vypracoval jsem se postupně na nejlepšího „čelistu“ šichty D., což není hráč na hudební nástroj, ale osoba, který zarovnává vlastní rukou čelo balíku upravovaného výrobku. Byl jsem na to dokonce hrdý…

Rozhovor o zmatečných novinkách v jízdním řádu ve vlaku nabíral grády. Nejvíce rozladěn byl chlapík sedící naproti mně, v jehož skleněném pohledu se nezračilo nic. Jeho oči by šly klidně zasadit do hlavy houpacího koně. Na adresu nového provozovatele autobusových spojů rezolutně prohlásil „Pore uostrych a jo bych ty kurwy postrzyloł“ a pohybem pravé ruky natáhnul imaginární kalašnikov. Pak ještě dodal „Stalina na nich!“, rozhlédnul se vítězně kolem a s výrazem gorily, která právě něco zásadního vykadila, odvrátil hlavu a zahleděl se z okna. Vox populi, vox Dei. Stejné řeči, jiná doba…

Taky jsem se zadíval z okna. Werkowy cug, werkowy cug, na ceste kiwie mu tu smrek, tam buk…

Jakoby to bylo včera…