Americké držky

Když po sobě v kultovním sérii Star Wars střílejí stíhačky Impéria a rebelů, je to kravál jak ve školní jídelně. Nikomu zdá se nevadí, že se zvuk v kosmickém prostoru, respektive ve vakuu nešíří. Skutečný Vesmír připomíná němý film. Když začne kapitán Han Solo pálit z kulometů své lodi „Sokol tisíciletí“, měly by správně obraz doprovázet titulky „ratatatata…bum“. Než by slavný kapitán Kirk ze seriálu Star Trek doplachtil v beztížném stavu na velitelský můstek, připásal se ke svému polstrovanému křeslu a neohroženě zavelel „Máte to mít! Nabijte phasery a palte vším, co máme“, byla by jeho starship USS Enterprise dávno na kaši. Ve většině sci-fi filmů ovšem gravitační zákon nikdo neřeší a hrdinové špacírují po palubách kosmických lodí jak po Václaváku. Tvůrci i diváci vědí, že jde o pohádky, v Popelce taky nikdo nezkoumá, jak je možné, že se do ořechu vejdou vyžehlené šaty včetně střevíců a korunky…

Mnohem víc mě iritují americké akční filmy, ve kterých se zcela běžně popírají zákonitosti fyziologie člověka, navíc se tváří, že jde o věrné zobrazení syrové reality. Hrdinové se dlouhé minuty tlučou pěstmi do obličejů, do hlav, aniž by si zpřeráželi nosy, sanice, lícní kosti či prsty, aniž by utrpěli otřes mozku. Vrcholem „reality“ je tak maximálně vyražený zub, který borec pohrdavě vyplivne a rve se dál. Vzniká tak iluze plechové držky a chlapského způsobu zneškodnění protivníka. Můj známý se dostal na zábavě v Bystřici do strkanice s dvěma opilci. Patrně si chtěl dokázat, že si v ničem nezadá s Brucem Willisem, a tak jednoho z nich udeřil pěstí do obličeji a zlomil si malíček a prsteníček. Opilec odešel na pivo a známý na nemocenskou s rukou v gypsu…

Zatímco všichni boxeři měli nos zlomený i několikrát, jediný Rocky, šampion v těžké váze měl i po desítkách zápasů rovný frňák. Zjevná analogie s vegetariánským žralokem z filmu Hledá se Nemo. Po jedné dobře umístěné ráně zkušeného bijce holou pěstí by šel běžný člověk okamžitě k zemi, což je také účelem skutečného boje, který už z principu nemůže být čistý. Nezničitelný Bruce jen ve filmu Poslední skaut schytá tolik úderů, že by jej měly změnit v uslintaného idiota s ksichtem jak čerstvě naklepaná kotleta. On však ještě hláškuje, navíc s úsměvem, na kterém musí makat 17 nepoškozených mimických svalů…

V americkém seriálu Banshee hlavní hrdina svádí pěstní souboje prakticky neustále, aniž by to bylo na jeho obličeji či rozumu znát. Přežije i úder od dvoumetrového indiána, zmlátí profesionálního boxera. Možná právě proto se s ním vyspí každá hezká ženská (jiné tam kupodivu nevystupují) v sérii. Přitom v článku „Snadné kontaktní zabíjení“ na serveru „temneuzemi“ jsem se dočetl, že při reálném boji o přežití se pěsti používají zřídka. Efektivní zneškodnění protivníka dovedl k dokonalosti můj oblíbený literární hrdina Jack Reacher. Bývalý policejní vyšetřovatel a později tulák zaútočí jako první a zasadí obvykle jen jeden úder na nejzranitelnější místo na lidském těle. S oblibou zatlačí nos do mozku úderem čelem či loktem nebo prokopne padouchovi koleno. Když už musí boxovat, cílí na krk nebo ucho. Boj trvá jenom pár sekund, víc není třeba. S ohleduplností sobě vlastní ještě protivníka upozorní, že jej čeká přinejlepším dlouhodobý pobyt v nemocnici, případně trvalá invalidita. Občas už dopředu zavolá sanitku. Hrdinové v podání Willise, Gibsona či Stalloneho by se nestačili ani nadechnout, aby pronesli něco vtipného…

Kdyby Pán Bůh chtěl, abychom se tloukli pěstmi do obličejů, měli bychom místo prstů kopyta…

P.S. To už vůbec nemluvím o ženských akčních hrdinkách, které ztvárňují třeba Angelina Jolie (Lara Croft), Scarlett Johansson (Avengers) nebo Shailene Woodley (Divergence), které mají ručičky jak párátka. Na ně bych poslal Ginu Carano (Zkrat), herečku, ale především profesionální zápasnici v MMA (mixed martial arts), což je smíšené bojové umění, samozřejmě „plnokontaktní“, v němž tako jinak velmi atraktivní žena drží několik amerických rekordů. Slavným kráskám by obličej nedal dohromady ani Bohdan Pomahač…