Posledně jsem to trochu přehnal. Dělal jsem si srandu z černochů, tudíž jsem rasista. Je tedy čas na sebekritiku. Jak by doznal zlomený Slánský před komunistickým tribunálem, jsem přisluhovačem amerického imperialismu a zrádcem humanistických ideálů. Co by na to řekli mí kamarádi z pražské kavárny Ivan Bartoš, Petr Hořejš a Jan Tleskač? Pátral jsem v paměti, kde jsem se bacilem odsudku černochů nakazil. Tedy vyjma Halle Berry, na které si dal Stvořitel opravdu záležet. Vzpomněl jsem si. Může za to komiks „Awantury i wybryki małej małpki Fiki-Miki“, kde vystupoval rovněž „murzynek Goga–Goga“…
Kreslené příběhy o dobrodružství a dovádění malé opičky a jejího kamaráda černouška mi četla moje polská babička, když mi byly tak tři, čtyři roky. Nutno dodat, že moje babička vyrůstala v hrozné bídě v Haliči. Opuštěná matkou i otcem, kteří emigrovali do Ameriky, chodila jen rok do školy, od sedmi let pak sloužila na statcích tamních sedláků. Pořádně číst se nikdy nenaučila, takže jednoduchá polština v bublinách komiksů byla na úrovni jejích možností. Co se mě týče, čeština tak byla paradoxně prvním cizím jazykem, doma jsme mluvili nářečím, se kterým jsem se setkal…
Goga – Goga měl odstín kůže jako „automatická“ barva písma ve Wordu, to znamená, že byl stejně černý jak sklokeramická deska našeho sporáku. Rudé rty měl plnější než herečka Angelina Jolie po trojnásobné dávce botoxu, vlastně se ničím nelišily od odulých pysků veselé opičky Fiki-Miki. Místo vlasů měl černoušek na hlavě tři černé kuličky, které vypovídaly o tom, že Afričanům neroste na šišce nic jiného, než neposlušné kudrlinky. Chodil zásadně v bílých trenýrkách. A vůbec, vypadal jako kombinace postavy z ilustrací „Chaloupky strýčka Toma“ a Miloše Kopeckého alias Hogafoga převlečeného za jazzmana ve filmu „Limonádový Joe“. Koloniální rasistické stereotypy o podřadných černoších, kterí možná dobře zpívají, ale ještě líp čistí civilizovaným bělochům boty, pronikly i do polských kreslených příběhů pro děti z třicátých let minulého století…
Dalším komiksem, na který chudák babička stačila, byly „Przygody Koziołka Matołka”. Kozlík zas pro změnu vypadal jak albín, nosil červené trenýrky a žluté rukavice. Pocházel z města Pacanów a sněm polských koz ho pověřil důležitým úkolem. Měl se vydat do světa a zjistit tam, zda mají kozy chodit v podkovách či bez nich. Fakt, že jsem po masáži polskými komiksy vyrostl v bytost s realitvně zdravým rozumem, zachránila až moje maminka, která mi podstrčila český „Čtyřlístek”. Pokojné soužití zvířátek různých živočišných druhů svědčilo o toleranci a snášenlivosti…
Jak vidno, hodným skautíkem jsem se ale nikdy nestal, neboť jsem nikdy nečetl „Rychlé šípy”, onen posvátný komiks mnoha generací Čechů. Společenství chlapů v čele s Miroslavem Dušínem mi už jako klukovi připadalo podezřele hřejivé a hlášky typu „Nikdy nepijte vodu na ovoce”, případně „Neutíkejte! Zasáhne vás blesk! Jděte zvolna!” neskutečně pitomé a směšné. Ideální základy pro budoucí nekorektnost a ironii…
A s těmi mými sklony k rasismu to nevidím tak černě…