Pravda o Popelce

„Tak už znáš odpověď na mou otázku? Tváře umouněné od popela, ale kominík to není. Klobouk s peřím, luk a kamizola, ale myslivec to není. Šaty s vlečkou stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane. Kdo je to?“. Odpověď zná každý Čech dávno předtím, než to docvakne princi, kterého ani nepojmenovali, v naší pohádce všech pohádek „Tři oříšky pro Popelku“. Hlavní hrdinka nám splynula s krásnou Libuškou Šafránkovou. Režisér Vorlíček nás však obelhal. Kdyby natočil první verzi pohádky „O Popelce“ od Boženy Němcové, byl by z něj syrový horor děsivější než „Mlčení jehňátek“. Původní Popelka totiž spáchala dvě brutální vraždy, ta druhá byla navíc chladnou popravou sekerou ve stylu radikálních Islamistů…

Ve zkratce. Chudí manželé měli dvě hezké, ale líné dcery, a umouněnou Popelku na hrubou práci. Aby nepřišli na žebrotu, rozhodli se jich lstí zbavit. Otec je třikrát zavedl do hlubokého lesa a zmizel, holky se dvakrát vrátily domů, potřetí už cestu nenašly, protože holoubci sežrali hrách, který fikaná Popelka trousila cestou z chalupy. Večer však zahlédly zámek, kde je ubytovala šeredná babka. Když dorazil její muž, teprve děvčatům došlo, že jde o párek lidojedů. Měly štěstí, že je nesnědli. Musely jim jen posluhovat. „Usnesly se jednou vespolek, kdyby to nějak možné bylo, že by své pány zabily“, líčí Božena Němcová. Lidojed dostal chuť na chleba, Popelka rozdělala oheň, kanibal horkem usnul a holky jej svalily do pece. „V okamžení byl z lidojeda škvarek“. Babu chytily a usekly jí hlavu sekerou. Zámek si okamžitě přivlastnily včetně nahromaděného zlata. Marnivé a líné sestry si z Popelky opět udělaly služku. Posléze do města dorazil princ, který uspořádal hostinu, a dál už příběh víceméně kopíruje současnou verzi. Až na to, že místo oříšků je zde železná truhla a na plese chybí paní z Outlova z dcerou Droběnou. Ve finále, poté co zamilovaný princ konečně nasadí své milé Popelce pantoflíček, skočí na proradné sestry jakési dvě velké černé kočky. „Pověsily se jim na krk, a kde je popadly, tam je ostrými drápy škrábaly, až obě bez sebe na zem upadly“. Popelka si nakonec vzala k sobě i bezohledné rodiče, kteří mezitím chodili žebrotou, čímž jim odpustila trestný čin…

Verze bratří Grimmů je českému filmu mnohem bližší. Až na to, že nikomu necvrknou do nosu kouzelné oříšky, ale šaty poskytne lískový keř na matčině hrobě, který vyslyší prosbu „Stromku, třepotej se a chvěj! Zlatem a stříbrem mne oblékej!“. Drahými kovy zdobenou konfekci ji snese hodný holoubek, kterému jakýsi zlovolný stařík neustále sekerou podtíná holubník. Marně. Ptáci zde vůbec hrají zásadní roli, včetně finále, kde podobně jako v Hitchcockově hororu, vyklovou milí holoubci Popelčiným starším sestrám oči…

Škoda, že se Vorlíček nedržel původní předlohy autorky „Babičky“. Už vidím Libušku Šafránkovou s krví zkropeným obličejem a červenými skvrnami na bílých šatech, jak tahá do čerstvě vykopaného hrobu zuhelnatělé ostatky lidojeda, posléze zohavené tělo babizny, jejíž hlavu mezitím pozřel Jurášek. Troufám si tvrdit, že by se z tohoto ztvárnění Popelky stal stejně kultovní film jako z „Třech oříšků“. Akorát nevím, o čem by zpíval Karel Gott…

Milé děti, zazvonil zvonec a pohádce je konec,

sladké sny…