Po Zemanově cestě do Číny mají do Říše středu vyrazit další Slované, dokonce celé zástupy. Počínaje mytickými Adamem a Evou našeho etnika, přes boha Svantovíta, Cyrila a Metoděje, Jana Husa, Žižku, Komenského až po členy hnutí Omladina. Bude jich jak podnikatelů v prezidentském letadle. Přímo Slovanská epopej. Dvacet obřích pláten Alfonse Muchy. Jeho vnuk John ji chce vrátit, neboť slavný malíř daroval své monumentální dílo Praze, nikoliv Pekingu. Hlavní město uzmulo slavnou epopej Moravskému Krumlovu a teď ji posílá na tříleté harcování, protože pro obrazy nemá místo. Ať Asiaté vidí, čím české Slovanstvo přispělo lidstvu, že to nejsou kontaktní čočky a kostkový cukr…
Jakkoliv je Muchova epopej „národněbuditelsky“ barvotisková, nemohu ji zpochybňovat, kdysi dávno jsem trpěl stejnými romantickými přeludy. Mohl za to Jirásek a můj mladický sklon k idealismu. Těsně po gymplu jsem se rozhodl, že omrknu zblízka pupek češství. Hodil jsem tehdy do batohu náhradní slipy, dvě konzervy trenčianského párku s fazulou a „Staré pověsti české“ a vyrazil jsem stopem dobýt horu Říp. Zpočátku šlo vše hladce, pak jsem však potupně uvízl v Lipníku nad Bečvou. Po pěti hodinách marného mávání na embéčka a žigulíky, navíc pod žhavým srpnovým sluncem, jsem stop vzdal a nasedl do autobusu směr Přerov, odkud jsem přes Prahu dorazil časně zrána do Roudnice nad Labem. Během konzumace fazolí s párkem mě z nádraží vyhnal příslušník SNB, nic však nemohlo udusit můj romanticko-vlastnecký zápal. Nevím, zda mé halucinace způsobil úžeh, nedostatek spánku nebo slovenská pochoutka, kráčeje k posvátné hoře, viděl jsem se v čele průvodů Slovanů hledajících zaslíbenou zemi. Jako by nás vymaloval Mikoláš Aleš. Měl jsem na sobě nefalšovaný staročeský oděv, jehož outfit kombinoval Obelixovy gatě s krojem Jánošíka, nesli jsme sošky bůžků s paprsky místo vlasů, popel předků a jiné artefakty z obrazů malířů generace Národního divadla…
Už od Krabčič jsem vyhlížel kopec známý z čítanky. Polabskou nížinu však onoho rána zahalila mlha tak hustá, že by ji nenakrájel ani Rákosníček, takže jsem viděl tak na dva metry před sebe. Že jsem u paty posvátného Řípu, jsem poznal podle turistické cedule, do které jsem málem vrazil, jinak tu nebylo nic. Pošmourno, ranní chlad, nikde ani živáčka. Euforie ze mě pomalu vyprchávala. Stoupal jsem odevzdaně nahoru. Pro mlhu a vzrostlé stromy se žádné výhledy do zaslíbené krajiny nekonaly. Na vrcholu mě nevítal praotec Čech, ale dva dobrmani, které naštěstí jejich majitelka zarazila dřív, než mě poslali za Kazi, Tetou a Libuší. Buditelské heslo „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp“ se mi vykouřilo z hlavy, byl jsem fyzicky i duševně zcela vyčerpán. V hospodě, kterou majitelka psů milostivě otevřela, jsem vypil dvě piva, dojedl fazole a koupil si pohlednici. Adresoval jsem ji rodičům a na prahu rotundy svatého Jiří jsem do ni vepsal krátký vzkaz „Žiju“. Bláhovost tohoto činu jde na vrub vyčerpání a zklamání, neboť pohlednice nebyla dnešní esemeska a došla tři týdny po mém návratu z posvátného místa. Čekal jsem jakési vize, které mě propojí s duší Slovanstva, podobné osvícení, jakého dosáhl Siddhártha pod stromem Bodhí. Nedostavily se. Nechal jsem Jiráska v hospodě a vrátil se domů. Už je to mnoho let. Romantické iluze o nás Slovanech jsem dávno ztratil. Část akcií své české duše jsem prodal indiánským Čejenům…
To už nenapraví ani prohlídka Slovanské epopeje, pokud nám ji Číňané vrátí…