Svět se vrátil do rovnováhy. Soukalová vyhrála světový pohár v biatlonu, Jágr dává góly a já jsem našel ztracené pantofle. Všechno je opět tak, jak má být. Vychýlení z minulého víkendu, kdy česká kráska nezískala na světovém šampionátu medaili a já jsem doma trajdal v náhradních trepkách, bylo naštěstí jen nepatrné, jako když cestou do Návsí najedete kolem dvakrát za sebou na propadlý kanál. Přesto jsem měl do pátku, kdy Gábinka získala stříbro ve sprintu, mizernou náladu…
Nesnáším změny. Ty jsou definovány jako pozorovatelné rozdíly ve stavu nějaké entity k určité vztažné soustavě, v tomto případě mé osoby k celé škále věcí, kterých neustále přibývá. Čím jsem starší, tím je to horší. Začínám si připadat jako stará konzerva minimálně z II. světové války. A to jsem byl dříve přesvědčen, že jsem nonkonformní radikál, alternativec. Mnoho lidí v mém okolí uvěřilo, že si čtu před spaním Dostojevského, přes den poslouchám výhradně moderní jazz a chodím na filmové maratony kompletního díla Davida Lynche a Larse von Triera…
Období, kdy jsem inklinoval k zen budhismu, poslouchal Sex Pistols, kouřil trávu a obrážel po nocích rockové kluby, je dávno pryč. Alternativa se ukázala býti slepou cestou, časem jsem ji zakonzervoval jak zničený reaktor v Černobylu. Jako obsedantní kompulzivní psychotik potřebuji neměnnost, každá změna je chybou v Matrixu. Takže Soukalová musí vyhrávat, Jágr dávat góly a mé pantofle ležet za dveřmi v předsíni…