„Sleduj bílého králíka“
Trinity
Před mistrovstvím světa v ledním hokeji jsem psal v článku „Efekt Jágr“ o našem tradičním čekání na „spasitele“, který nás vytáhne z hokejové, potažmo politické mizérie. Průběh šampionátu ukázal, že božského Jaromíra zdá se netřeba, když se na ledě sejde parta mladých vlčáků hladových po vítězství…
Čeští outsideři ovšem začali nečekaně vyhrávat, stmelený tým porazil favorizované Rusáky i Švédy a vyhrál svou kvalifikační skupinu. Národ se probral z letargie, fanoušci zdobili auta vlaječkami. Hráči, jejichž jména jsem většinou slyšel poprvé v životě, zfamfrněli Česko natolik, že jsme začali věřit v nejcennější kov. Čtvrtfinálová prohra s Američany při samostatných nájezdech se emočně blížila přerušené souloži. Orgastické očekávání výhry se v sekundě proměnilo v obrovské zklamání. Osobně jsem to rozdýchal až po dvou hodinách a čtyř cigaretách. Hokejová milenka dostala kopačky. Minimálně do podzimu, kdy se v Kanadě uskuteční turnaj zvaný Světový pohár v ledním hokeji…
Po bolavém vyřazení našich hokejistů se u mě dostavily podivné historické a filmové reminiscence. Při mistrovství světa ve II. válce v roce 1941 se Moskva stala osudnou také Adolfu Hitlerovi. Jeho zprvu podceňovaný mančaft začal postupně vyhrávat a porážet jeden tým za druhým, dokud nedostal na frak u bran Moskvy, protože kouč, naštěstí, výrazně podcenil zimní přípravu mužstva. Pravdivost Cimrmanova postulátu o pravidelném střídání prvků očekávání a zklamání jsem v případě filmu nejvíce pocítil při završení „matrixovské“ trilogie. Válka mezi stroji a lidmi, kteří chtějí vyměnit pohodlný života ve virtuální iluzi za svobodu v postapokalyptických rozvalinách, kterou představila kultovní „jednička“, dospěla ke zcela impotentnímu závěru. Vyvolený spasitel porobeného lidstva Neo musel dokonce zemřít (nebo ne…dodnes to nechápu), aby porazil padoušského agenta Smitha. Grandiózní počátek série končí láskyplným mírem mezi Architektem Matrixu a Vědmou, kteří sedíce na lavičce v záři zapadajícího slunce vedou hlubokomyslné řečí typu „Vše, co má svůj počátek, má i svůj konec“. Moudro hodné pohádek Boženy Němcové. Chyběl jen zlatý zvonec…
Než slunce za Matrixem definitivně zapadne, stačí se ještě holčička, jejíž úloha pro mě rovněž zůstala záhadou, zeptat „jestli ještě někdy Nea uvidí“. Načež si Vědma s úsměvem jako po šluku jointa odvětí „že ho ještě uvidí“. Totéž platí o Jaromíru Jágrovi. Blíží se zmíněný Světový pohár. Našim borcům navrátivším se z Moskvy, kde si jinak vedli moc dobře, ještě nerozmrzly hokejky a podle článků v novinách už zase trenéři vyhlížejí číslo 68. Místo toho, aby mladí vlčáci dostali šanci složit reparát, V orgánech Českého svazu ledního hokeje převládá mínění, že nás v Kanadě na Světovém poháru opět spasí jedině Vyvolený. Chudák starý Jágr. Víc než Nea z Matrixu začíná připomínat slepého krále Jana Lucemburského, bez něhož se neobešly žádný středověký turnaj či bitva…
Morpheus: „ Měls někdy pocit, Neo, že nevíš, jestli bdíš, nebo sníš?“