Tak zní titul čerstvě vydaných politických pamětí Mirka Topolánka, bývalého premiéra a předsedy ODS. Přesně tuto radu mi dal kamarád v listopadu 1998 těsně před mým prvním zvolením starostou města. Přišla mi tehdy vhod, protože z představy nadcházející zodpovědnosti za cokoliv v Jablunkově jsem si už málem nadělal do kalhot. Spolu s podobným heslem „nejblbější smrt je z vyděšení“ mi celých 16 let pomáhala udržet gatě suché i v obtížmých situacích a nebát se rozhodnout…
Byť jsem Topolánkovo literární dílo nečetl a nikdy číst nebudu, stačil mi jeho rozhovor v Reflexu a citace z knihy v článcích na zpravodajských serverech, abych mohl konstatovat, že titulek bude zřejmě jedna z mála věcí, na jejíž pravdivosti se shodneme. Souhlasím také s jeho názorem, že politik musí umět rozhodnout. Pokud váhá nebo toho není schopen, je to horší než když rozhodne blbě. Podepíšu rovněž tvrzení, že vznik „bizarního tandemu Zeman – Babiš“ představuje pro Česko velké nebezpečí. Co se týče EU, Mirek lehce obrátil a nyní říká, že „nabíháme na pomýlenou tezi, že budeme fungovat, my pašáci Češi, sami“. Pravda pravdoucí. A dál už se jen směji…
Že má expremiér tendenci zpětně vylepšovat svůj obraz chápu, tento podmíněný reflex dobře znám. Když však hodnotí dobu své vlády slovy „nic jsme neukradli, nemáme za sebou stovky miliard, které vytekly bůhví kam“, je to jako kdyby tvrdil, že prasata umí lítat. Možná bych uvěřil, že mi nad hlavou lítá čuník, to bych ovšem nesměl od důvěryhodných známých slyšet, jak někteří vrcholní politici ODS prali špinavé peníze přes stavební firmy, že ministr dopravy vybíral od vítězů velkých státních zakázek výpalné ve výši deseti procent, čímž trumfnul i socany, kteří drželi „lidovku“, tedy čtyři procenta z ceny zakázky. To bych nesměl vědět, že ODS rozprášila některá ministerstva počínaje vrátnými a konče náměstky a nahradila je neschopnými, nicméně loajálními pitomci. Když v knize píše, že se před autoritami neklaněl a poraženým se nemstil, nesměl bych vědět, že při westernové volbě prezidenta v roce 2008 nerozhodnutým senátorům tvrdě vyhrožoval, pokud nebudou volit Klause. Ironií osudu bylo, že pravice v čele s Topolánkem se neštítila ničeho, včetně doporučení potížistům jezdit po D1 opatrně, aby dostala na Hrad pana profesora, který pak bez špetky vděčnosti „falešného a prázdného Topola“ držel za jeho „slavné“ valašské gule…
A to se nezmiňuji o nákupech předražených letadel CASA nebo transportérech Pandur, kde figuruje za korupci nepravomocně odsouzený Topolánkův nepostradatelný kamarád Dalík. O těch vím jen z otevřených zdrojů. Měl jsem však dostatek času a možností, abych mohl nakouknout do zákulisí velké politiky a pochopit, jak korupční magie funguje. „Za Marka se budu bít“, říká pro Reflex Topolánek. Jak dojemně zpívá Petr Rezek „Přátelství, to je někdy víc než láska, je to víra v to, že ruka svírá pevně jinou dlaň…
Když tak o tom uvažuji, možná si expremiérovu knihu přečtu. Třeba v pamětech nezapomněl na návštěvu Jablunkova a na okamžik, který jsem již jednou popsal. Na to, kdy bývalého ředitele Třineckých železáren a budoucího senátora „Juru“ Ciencialu v zaplněném sále domu PZKO halasně pozdravil slovy: „Čau, chuju, co ty tu?“
„A ten šelma s tú píšťalku, ten sa enem usmívá,
temu je tak dycky dobře, dyž si sem tam zhovívá,
on by šél rád do nebe, ale on tam nebude,
protože tam s píšťalkama nepúšťajú do nebe“.
Valašská lidová…