Někdo ztrácí hlavu kvůli ženám, já ztrácím deštníky. Kvůli Arthuru Rimbaudovi. Ten je autorem mé nejoblíbenější básně „Má Bohéma“, jejíž první sloka začíná verši: „Chodil jsem po světě a měl jsem ruce v kapse“. Prokletý básník se jako mladík toulal Francií a veden Múzou hledal lásky. Vandrák se zasněným úsměvem, nemajetný, ale svobodný. Krásná iluze. Tulákem jsem se naštěstí nestal, ani svobodným básníkem, doputoval jsem akorát z Třince do Jablunkova, od Rimbauda jsem tak přebral pouze zvyk chodit s rukama v kapsách…
Z čehož vyplývá, že nerad cokoliv nesu. Samozřejmě, pokud jdeme s manželkou s nákupem z Alberta, nemůžu si jen tak naprázdno vykračovat jako Alí Paša. Má polovička má naštěstí vždy po roce skládací plátěnou tašku. Nic tak nesníží důstojnost muže jako igelitka nebo síťovka. A pokud si přestárlý chlap namluví, že ruce v kapsách jsou poslední špetkou jeho bohémství, logicky nezbude nic, co by drželo deštník. Když se k tomu ještě přidá má děravá paměť s kapacitou bulharské kalkulačky, není divu, že se prodavačky v obchodě s obuví a koženou galanterií „Lorenz“ blahosklonně usmívají, když vcházím do dveří. Otázku „už zase?“ jim čtu z očí. Holt, pan Tau ze mě už asi nebude…
Deštníky zapomínám zpravidla v dopravních prostředcích, restauracích nebo kancelářích, alespoň si to myslím, protože si to nepamatuji. V posledních letech se Bermudský trojúhelník rozšířil o náš byt. Když začne hustě pršet, při poprchávání si vystačím s kšiltovkou, začnou platit Murphyho zákony. Vždy na mě zbydou v šatníku na šprušli jen staré parazoly se zlomenými kovovými žebry. A to i tehdy, když si koupím nový deštník. Ten poslední mi vydržel pouze dva týdny, což je rekord. Že věc není na svém místě, člověk samozřejmě zjistí až ve chvíli, kdy ji nutně potřebuje. U deštníků v okamžiku, kdy venku lije jako z konve a za pět minut odjíždí ze stanoviště autobus. To jsou přesně situace, které u mě spolehlivě vyvolají nekontrolovatelný amok doprovázený výrazy rozhněvaných fanoušků Baníku. Okamžitě jsem obvinil ze ztráty svou starší dceru, neboť dobře vím, že kdykoliv navštíví své stárnoucí rodiče, nabyde dojmu, že vše, co se v bytě nachází, je jí volně k dispozici. Odpálkovala mě s tím, že si mám příště deštník podepsat. Kdybych ji vroucně nemiloval, nebyla dospělá a neměla zrovna narozeniny, dal bych jí v tu ránu pohlavek. Poslední osobní věc, kterou jsem měl podepsanou, byly „jarmilky“ v mateřské školce. Navíc štítky s nápisem „Majetek Petra Sagitaria“ by vzbuzovaly dojem, že nás co nevidět navštíví exekutor…
Naštěstí opět hlásí tropické léto. Kupodivu jsem však nedávno zjistil, že nemohu dohledat ani své oblíbené kraťasy, abych mohl „bohémsky“ bloumat s rukama v kapsách. Dotaz manželky „Kdes je nechal?“ mi přišel nelogický, neboť bych se musel odněkud vrátit jen ve slipech, což je nemožné. Anebo si to zas nepamatuji? Situace začíná být vážná…
Patrně navštívím lékaře, aby zjistil, zda mi věci neschovává nějaký Němec…