Olympijské okamžiky

Jedním z příznaků stáří je fakt, že si člověk nevzpomene, co měl minulou sobotu k večeři, zato se mu vybaví hračka, kterou dostal ve třech letech. Ve světle tohoto poznatku na mě leze kmetství. Anebo Alzheimer…

Jako většina lidí v Česku sleduji letní olympijské hry v Rio de Janeiro včetně Olympijských okamžiků, které moderuje „Míra“ Bosák ve srandovním tričku. Co se týče našich úspěchů, zatím toho ke komentování moc není. Včera večer seděl ve studiu první medailista Jiří Prskavec a jeho bronzová placka ležela smutně na stole jak poslední telecí plecko v socialistické masně. Věřím, že bude líp. Když jsem začal vzpomínat na své olympijské okamžiky ze všech dosud shlédnutých olympiád, zděsil jsem se, neboť se mi ihned vybavily střípky vzpomínek z doby, kdy většina čtenářů toho blogu ještě tahala za sebou kačera, případně byla na houbách…

Samozřejmě, nepamatuji vítězství Emila Zátopka. V roce 1968 jsem možná před televizí seděl, ale spíš jsem trhal nožku gumové žabce, než abych věnoval pozornost fenomenální Čáslavské. Mnichov 1972 mi ještě tone v mlze, zato mnohé okamžiky z olympiády v Montrealu 1976 si vybavuji jasně. Zrovna jsem měl nastoupit do atletické sportovní třídy, takže bylo zřejmé, který sport preferuji. Tehdy frčely bílé podkolenky a kratičké lesklé trenýrky. Černoši nosili účesy „afro“ jako Bobby Farell z Boney M a běloši mroží kníry jako Lech Wałęsa…

Nejzařízlejší trencle nosíval vítěz desetiboje Američan Bruce Jenner, ztělesnění chlapství, který se po třech manželstvích a čtyřech potomcích rozhodl změnit pohlaví. Nyní pózuje pro magazín Vanity fair jako Caitlyn Jenner. Nejdelší bílé fusekle a nejbohatší „afro“ zdobily legendárního Kubánec Alberta Juantorenu, vítěze „čtvrtky“ a „půlky“. Inspiroval také režisérku Poledňákovou. „To není Columbo, to je Juantorena“, říká zadýchaný Luboš o malém Vaškovi ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Nejvíce mě však fascinoval vítěz skoku do výšky Jacek Wszoła, který jako jediný z Poláků neměl pod nosem knír, zato jeho krk zdobily etno korálky. S potítkem na ruce a mikádem působil víc „cool“ než atleti ze zapovězených imperialistických zemí…

Samostatnou kapitolou je pak jedna z nejlepších gymnastek všech dob (samozřejmě až po Čáslavské) Rumunka Nadia Comaneci. V Montrealu 1976 ještě čtrnáctiletá dívenka, která i tak působila dospěleji než dnešní svalnaté trpaslice zvící mladších žákyň. O čtyři roky později si však na olympiádu v Moskvě přivezla krom hvězdné formy také prsa, která se na útlém těle vyzývavě dmula, čímž mou pozornost puberťáka zcela odpoutala od „nějaké“ atletiky, kde se proháněli svalnatí „babochlapi“ s neholeným podpaždím. Každopádně se jednalo o jeden z nejvýraznějších olympijských okamžiků, které můj kmetský mozek momentálně vylovil z tmavé tůně vzpomínek. Už je to dávno. Pro většinu čtenářů splývá olympiáda v Montrealu 1976 s Napoleonskými válkami…

Jsem stár, jsem tak stár, jsem superstár…