„Některý lidi jsou ostrov. Já jsem ostrov. Jsem Ibiza!“, říká hlavní hrdina filmu „Jak na věc“. Žil sám v chladném ultramoderním bytě, kde ledabyle pohozené pantofle stačí k tomu, aby zcela zničily funkcionalistický koncept interiéru. Will si připadal odcizený. Také jsem byl jednou odcizený, a to na vlastní svatbě. Nalezen jsem byl po dvou hodinách svou novomanželkou, těsně předtím, než se začala shánět po rozvodových papírech. Přitížilo mi, že jsem nebyl spoután, ale hrál jsem svým přátelům na kytaru „Morituri te salutant“ od Kryla. Od té doby jsem definitivně nalezen, na kytaru nehraju, Kryla trefila mrtvice a většina přátel se vytratila. Ne že by mi někteří chyběli…
Mnozí lidé, stejně jako Will, dnes zažívají sociální samotu. Což může být někdy fajn, protože většina těch, co si říkají „vaši známí“, čtou jiné knížky (pokud vůbec) a oboustranný zájem začíná a končí větou „Jak se ti daří?“. Jindy je to pěkný nápor na bednu, obzvlášť když vám týden nikdo nepošle esemesku. Sociální izolace znamená, že se už nemusíte účastnit společenských akcí a tam předstírat, že vás baví seznamovat se s osobami, které vám můžou být ukradené. Navíc věta „rád vás poznávám“ je matoucí. Pokud se zrovna nejedná o krásnou hostesku, je to zpravidla lež. Navíc většina z nás nikdy nepozná ani sebe sama. Co se mě týče, do mé hlavy vidí jen moje žena a můj neurochirurg. Obojí je stejně nebezpečné. Bohužel poté, co se člověk propadne na sociální žebříčku o dvacet šprušlí, začne vykazovat známky postradatelnosti, jevu dobře známého u některých senátorů. Shit happens…
Ztrácíme kontrolu nad realitou. Svět se zbláznil. Buď on nebo já. Mám 118 „přátel“ na facebooku, ale když nepočítám své dcery a svoji fyzioterapeutku, pravidelně se scházím jen s jedním. S ostatními sdílím jejich fotky z dovolené či videa neposedných koťat. Jeden „přítel“ pravidelně umísťuje na svůj fejsbukový profil nevábné fotografie všeho, co si daný den uklohnil s komentáři jako „Dnes vysmátá čočka“, takže mám dokonalý přehled o jeho stravování, včetně toho, jaké nebezpečí po takové krmi může následovat. Přitom skutečný přítel je osoba, kterému může člověk zabušit na dveře ve dvě ráno, zablácený a opilý, a přesto vás pustí dál i s vědomím, že mu ušpiníte nový koberec. Vzhledem k tomu, že jeden ze dvou mých kámošů bydlí v Neratovicích, plazil bych se k němu, pokud by ten první nebyl doma, celou věčnost. A při stavu dálnice D1 možná ještě déle…
„Jděte větrem, jděte deštěm, přes vaše vyhozené a odfouknuté sny, jděte, jděte, s nadějí v srdci. A nikdy nebudete kráčet sami, nikdy nepůjdete sami“, zní chorál fanoušků FC Liverpool „You’ll Never Walk Alone“. V Anglii zkrátka hodně prší…
Budu Ischia…