Obrozki, kterým věřím

Nedávno vydal BLAF, naše regionální country hudební skupina, novou desku „Obrozki“. Je naprosto vedlejší, že mi „tománkovština“, kterou Blaf vydává za slezské nářečí, rve uši, je nepodstatné, že mi u některých melodií připadá, že už jsem je někdy slyšel. To nejdůležitější jsou emoce. Už dlouho se mi u poslechu CD nestalo, a to včetně desek světově proslulých kapel, že bych se zároveň usmíval, utíral si dojetím slzy a nostalgicky vzpomínal na dětství. Troufám si říct, že se mi to nestalo nikdy. Jakoby se Tonda Szpyrc vrátil z nebe a namaloval poslední obrázek na skle. Barevný, naivně nostalgický veskrze jablunkovský mini příběh…

Při poslechu písní jsem si dělal krátké poznámky o pocitech, který ve mně vyvolaly. Těch, které vás napadnou hned napoprvé, aniž by je člověk nějak „učesával“. „Letecko“ – letem Tomášovým světem, dobíhání werkového zugu. „Barewne obrozki“ – nostalgie, krása, znovu si připadám jako malý kluk. „Ej ni ma“ – karpatská, svižná, krásný dvojhlas, sexistická. „Wierzim“ – autobiografie, uvěřil jsem. „Bidon“ – hned jsem se začal usmívat, trumpeta – super, pocta Bidonům, krásná odrhovačka, roztančená, „bidonovský“ rockový závěr. „Stróm“ – umcajca, v rytmu dvouruční pily, chlapi si sedli do trávy a pojedli. „Talarek“- osobní zážitek, bláznivá jak sám Talarek. „Dziynkujym“ – dojemná, o mamince, osobní, slzím. „Kóniec świata“- halucinogenní, havlovská, usmívám se. „Kiej luchnie“- čekal jsem ruský hudební motiv, nesedla mi. „Ahoj“ – středověký nápěv, tancování v hospodě, námořnická, bouchání krygly o stůl, Tom zas jednou vyjel za hranice (Turecko, Australie). „V huti“ – experiment?, proč?, na závěr dobrá instrumentálka. „The Ironworks Train“ – pecka, Jura zní jak Leonard Cohen či Bob Dylan, přeložení a přebásnění – klobouk dolů. „Kanikuly“ – zrychlená hymna, další výlet do „Austrálie“, běh z grotesky. „Gdo roz wyrosnył w Jabłónkowie“ – taková naše, vzpomínky, to je moje město…

Když písničky jak malované obrozki dozněly, zůstal jsem sedět v tichu, usmíval jsem se a bylo mi dobře…