Pirátská strana je mi už léta sympatická. Snaží se potápět galéry zažitých politických stran naložené uloupeným veřejným zlatem, které vezou do svých pokladen či vlastních kapes. Piráti bojují proti lobbistům a omezování občanských práv a svobod. Staví na transparentnosti a volném přístupu k informacím. Jejich heslem je „Sharing is caring“, což se překládá jako „sdílení znamená péči“ nebo „sdílení je akt lásky“. Nosím už přes rok černý pirátský náramek s touto větou. Teprve včera jsem pochopil, co tím básník myslel…
Dcera si půjčila na půlden počítač a kleknul mi mobil s wifinou. Zůstala mi jen stařičká bezdotyková Nokia, se kterou můžu „jen“ volat a psát sms zprávy. Byl jsem odříznut od svého emailu, facebooku, twitteru. Nemohl jsem gůglovat. Nemůžu svému dítěti vyrvat notebook z ruky, jsem milující tatínek. Ocitnul jsem se však v jakémsi vzduchoprázdnu, které jsem léta nezažil. Svět pro mě přestal existovat a já jsem přestal existovat pro něj. Co když se děje něco akutního, co musím vědět? Co když mi někdo napsal? Co když mi můj facebookový „přítel“ umístil na svůj profil fotku nějaké kejdy, kterou si uklohnil k obědu a nutně potřebuje můj „lajk“. Co když Tomáš Sedláček napsal nějaký zásadní twít, který si musím přečíst? Svět upadl do chaosu a já do deprese. Jsem sám jak Tom Hanks na ostrově ve virtuálním moři informací, které nejsem na pár hodin schopen sdílet. Nechtělo se mi číst, dívat se na televizi, jít někam ven. Musel jsem si vzít diazepam a otupěle čekat, až mi dcera mého „miláška – páneška“ vrátí. Pokud je sdílení aktem lásky,
včera mě nikdo neměl rád…