Pomalu ve mně opadají emoce, které se minulou středu rozvířily jako prach, když do něj dupne slon. Zvolení Trumpa americkým prezidentem potvrdilo trend rostoucího účinku jednoduchých pravd, které chtějí lidé slyšet, a záměrně vyvolávaného strachu z „jiných“, kteří ohrožují naše pohodlí. Američané si vybrali po brutální kampani horšího (podle mého) ze dvou nejméně oblíbených kandidátů na prezidenta v historii USA. Kdyby kandidoval Homer Simpson, s přehledem by vyhrál. Donald Trump stejně jako Babiš přesvědčil voliče, že je vlastně jen prostým miliardářem odvedle, který nejlíp rozumí problémům nezaměstnaného bělocha na Středozápadě USA. Stejně jako Babišovi mu vystačila hesla „Všeci kradnů“ a „Všichni se spikli proti mně“…
Trik, že za všechny naše problémy může někdo jiný, použil úspěšně Hitler. Na Židy svedl porážku Německa v I. světové válce i ekonomickou krizi, prostý Němec si mohl odlehčeně vydechnout. Putin přesvědčil občany, že za problémy Ruska může Evropská unie a NATO v čele s USA. Za nespokojenost Britů mohou Evropská unie a také Poláci, kteří vykonáváním podřadných prací pozvedli ekonomiku Spojeného království. Problém ovšem nastal, když po pěti letech pobytu získali nárok na britské občanství a s ním spojené výhody. Svádění viny na někoho jiného máme v genech, jinak bychom sami se sebou nemohli žít. Neodarwinisti tomu říkají sebeklam a klam. Nejprve sami sobě namluvíme, že za problém nemůžeme. Nakonec tomu uvěříme a začneme o své nevině přesvědčovat okolí…
Čestnou výjimkou z tohoto genetického pravidla jsem já. Za tragickou absenci manuální zručnosti, za naprostou matematickou, fyzikální a chemickou tupost, za prachbídnou znalost angličtiny na úrovni slabomyslného imigranta ze Sýrie, za nízkou počítačovou gramotnost, za všechny problémy v mém manželském vztahu může jen a jen moje hloupost, lenost, ješitnost a nedostatek empatie…
Za mé ostatní problémy jsou zodpovědní trpaslíci…