1982

Včera večer uvedla Česká televize již čtvrtou epizodu nového seriálu „Svět pod hlavou“. Policista Filip ve snaze zachránit mladšího bratra před mafií ukradne důkaz, diky kterému mohli být zločinci usvědčeni. Následně jej srazí auto a on se probudí v nemocnici. Ovšem nikoli v současnosti, ale v roce 1982. Je to zároveň rok jeho narození a počátek peripetií rodiny, které vyústí v sebevraždu otce o pár let později. Filip procitá jako poručík Sboru národní bezpečnosti ČSSR. Začne řešit případy a také pátrat po příčinách rodinné tragédie…

Zápletka zní jako ze seriálu „Návštěvníci“, kdy partička hrdinů cestuje časem do stejně doby. Tvůrci kráčejí po tenkém ledě. Stačí chybný krok a je z toho karikatura socialistických časů, stojící na stokrát omletém návratu do minulosti a laciných fórcích, kdy se hrdina diví, jak se tam ocitnul, a permanentně žasne nad absurdními reáliemi doby, kdy neexistovaly mobily a zdravilo se „čest práci, soudruzi“. Filip se však netváří vyjukaně a nepanikaří. Naopak přijme podivnou exkurzi do časů, kdy už se lidé smířili s tím, že budou žít se Sovětským svazem na věcné časy a nikdy jinak, klidně. Vnímá propad do roku 1982 jako sen, který má objasnit jeho vlastní minulost. Proč začal otec chlastat? Proč se stal z bratra gambler? Lze to změnit? Bezpochyby se nachází v komatu, ze kterého se v posledním díle probere…

Fakt, že seriál nesklouzává k laciné karikatuře, stojí rovněž na skvělých hereckých výkonech ústřední dvojice hrdinů, které ztvárnili Václav Neužil a Ondřej Trojan. Věrohodnost zaprášené socialistické době dodává prostředí chemiček a hnědouhelných dolů severních Čech. Tento kraj, v seriálu zazní výraz „prdel rebuliky“, je filmaři v poslední době vybírán jako místo děje temných krimi příběhů velmi často. Dokážu si představit, jakou z toho mají tamější obyvatelé radost. Každopádně natáčecí lokace dávají dohromady iluzi nevábného města, kde se zastavil čas. Mimochodem, Třinec, ve kterém jsem vyrůstal, vypadal a působil úplně stejně. Výprava seriálu je skvělá, vyšperkována do nejmenších detailů. Člověk žasne, že někde ještě existují sololitovými deskami v barvě mahagonu obložené kanceláře a depresivní nemocniční prostory s bílými kachličkami. Často jsem se při pohledu na vybavení bytů či na předměty denní potřeby neubránil větě „to jsme měli doma taky“. Během sledování seriálu se propadám v čase, stejně jako hlavní hrdina. Je to zvláštní pocit. Příjemně nostalgický…

Důvod této dnes „kacířské“ emoce je prostý. V roce 1982 mi bylo krásných šestnáct, chodil jsem do druháku, respektive třeťáku na gympl. Poctivě jsem trénoval lehkou atletiku, jezdil po závodech a flinkal učení. Byl to rok, kdy jsem chodil do tanečních, koupil si v drogerii „pod laubami“ za velmi trapných okolností svůj první kondom a následně se konečně stal celým mužem, byl to rok, kdy jsem začal psát první básně a hrát divadlo. Také jsem si nechal ostříhat vlasy spadající až po ramena. Rovněž jsem se zamiloval do své profesorky němčiny a začal kvůli ní navštěvovat Filmový klub v kině Kosmos. V roce 1982 Britové vyhráli válku o Falklandy a zemřel Brežněv. Poté, co nám tuto zprávu přišel do třídy se zlomeným hlasem oznámit sám soudruh ředitel, jsme stáli pět minut ticha. O prázdninách nás navštívila teta Stella z New Yorku a moje babička viděla v pětasedmdesáti letech poprvé svou sestru…

Nějací komunisté mě vůbec netrápili, protože mě v té době zajímaly lehká atletika, poezie, filmy a holky. „V stínu kapradiny spal, svět pod hlavou měl. V stínu kapradiny snil, jen o mě né – žel“, zpívala tehdy Jana Kratochvílová. Už měsíc nemůžu tuhle píseň dostat z hlavy..

Vlastně ani nechci…